Když jsem začala o utopení mobilu mluvit s kamarády, snad každý s tím měl nějakou příhodu. Pak vám lidi poradí, že je třeba telefon vypnout a ihned zahrabat do rýže, ta prý vytahuje vodu... no, po bitvě je každý generál.
Nestačí obecně říct, že války byly, jsou a budou. Dokud bude existovat lidská pýcha, sobectví a touha po moci a vládě, budou boje. V malém i velkém.
Jsem už babička. Povozila jsem tudíž spoustu dětí, svých i vnoučat, většinou sama, někdy s kamarádkou... První vožení dítěte v kočárku datuji na dobu, kdy mi bylo třináct. Spolužačka Irena si vypůjčila mimino od sousedky a pro mne vypůjčila holčičku, tak půlroční, od další sousedky. Vozily jsme po sídlišti děti, dudlík byl po ruce... a zdárně jsme...
Dnešní zamyšlení se ještě bude týkat Vánoc. Respektive vánočních dárků.
Přiznám se, že nerada slyším toto přání. Lidé si přejí všelicos, lásku, spokojenost, úspěch ve škole, v práci... a hlavně to zdravíčko. To nikdo nezapomene dvakrát zdůraznit.
Je to téměř rok, kdy jsme se přestěhovali. Z menšího do většího. Do hezčího. A mohla bych v superlativech nového bydlení pokračovat. To napíšu příště (prostě když jste někde s někým, koho milujete, on miluje vás, jste veselí a problémy kolem nepadají vahou Everestu, je to vždy pěkné).
Nedávno jsem tu psala o rituálech. ZDE. A jak se blíží vánoce, rituálů u nás doma přibývá.
Do každé rodiny rituály patří. Jsou pravidla, jak se stoluje, jak se lidi zdraví, jak slaví narozeniny a svátky, jak a kdy se stýkají s příbuznými, jak oslavují narození i dospělost dětí a spousta dalších. (No, v některých rodinách vládne více chaos). Mnohé z rituálů jsou nepsané a ne zcela vědomé, ale prostě rodina to tak dělá, stejně jako rodina...
Je vidět, že něco dělám. Maluju. Pracuju. Soustředím se.
Nevím, jak to mají muži. Já od dětství, když nic nedělám, beru do ruky jehlice nebo háček a něco hezkého (alespoň se o to snažím) pletu a háčkuju.