ZAMYŠLENÍ .....

Věčná otázka, na kterou často neznáme odpověď ani na konci života.

Když jsem začala o utopení mobilu mluvit s kamarády, snad každý s tím měl nějakou příhodu. Pak vám lidi poradí, že je třeba telefon vypnout a ihned zahrabat do rýže, ta prý vytahuje vodu... no, po bitvě je každý generál.

Nestačí obecně říct, že války byly, jsou a budou. Dokud bude existovat lidská pýcha, sobectví a touha po moci a vládě, budou boje. V malém i velkém.

Jsem už babička. Povozila jsem tudíž spoustu dětí, svých i vnoučat, většinou sama, někdy s kamarádkou... První vožení dítěte v kočárku datuji na dobu, kdy mi bylo třináct. Spolužačka Irena si vypůjčila mimino od sousedky a pro mne vypůjčila holčičku, tak půlroční, od další sousedky. Vozily jsme po sídlišti děti, dudlík byl po ruce... a zdárně jsme...

Dnešní zamyšlení se ještě bude týkat Vánoc. Respektive vánočních dárků.

Přiznám se, že nerada slyším toto přání. Lidé si přejí všelicos, lásku, spokojenost, úspěch ve škole, v práci... a hlavně to zdravíčko. To nikdo nezapomene dvakrát zdůraznit.

Je to téměř rok, kdy jsme se přestěhovali. Z menšího do většího. Do hezčího. A mohla bych v superlativech nového bydlení pokračovat. To napíšu příště (prostě když jste někde s někým, koho milujete, on miluje vás, jste veselí a problémy kolem nepadají vahou Everestu, je to vždy pěkné).

Nedávno jsem tu psala o rituálech. ZDE. A jak se blíží vánoce, rituálů u nás doma přibývá.

Do každé rodiny rituály patří. Jsou pravidla, jak se stoluje, jak se lidi zdraví, jak slaví narozeniny a svátky, jak a kdy se stýkají s příbuznými, jak oslavují narození i dospělost dětí a spousta dalších. (No, v některých rodinách vládne více chaos). Mnohé z rituálů jsou nepsané a ne zcela vědomé, ale prostě rodina to tak dělá, stejně jako rodina...

Je vidět, že něco dělám. Maluju. Pracuju. Soustředím se.