Zde jsou nejnovější příspěvky

Moc jsem se nevyspala. Ne že bych neměla čas, ale jaksi mne bolelo celé tělo. Částečně stále bolest hrudního koše po úraze (jsou to přesně čtyři týdny), částečně po včerejším tělesném výkonu na jablonecké přehradě.

V zimě jsme byli na lyžích (pardón, já od roku 2018 nelyžuji, jen chodím s kamarády lyžaři na snídaně a večeře a sama na výlety pěšky). Prostě jsme koncem února odjeli do Itálie, dcera s manželem a synkem, já a můj Kája.

Před sedmnácti a půl lety jsem si pronajala v centru města učebnu. Vybavili jsme ji s manželem klavírem, počítačem, ozvučením, nábytkem, velkým zrcadlem, pak závěsy, kobercem, dostatkem židlí. Ke každé kanceláři patří i úklidové zařízení, jako vysavač a kbelík, pak koš a botník.

Den nultý, podle písničky, zítra...!

Už před týdnem, tedy zhruba v půlce července, jsem načapala vlaštovky, jak spolu posedávají na drátech a štěbetají. Určitě si povídají, jak všechno zvládly a jak brzo vyletí do Afriky. Což o to, rokují takto každý rok, ale v červenci? O měsíc dřív než obvykle? Vždyť odlétají tak začátkem září... Obvykle.

Loni jsem zde vzpomínala na naše krásné vlněné výročí svatby, a letos nemůžu jinak, než se trochu opakovat. Jen název výročí je jiný. Měděný.