Cesta žalu.

Na dlaních Božích vyrytí.

Před asi třemi lety jsem u rodičů rovnala knížky a utírala kolem nich prach. A hledala jsem při práci tuto útlou knížku, již jsem četla jako dvanáctileté děvče. Tehdy na mne udělala hluboký dojem, příběh patníctiletého Michala, osudy Marfy, jejich víra v Boha, oddanost rodičům a pevné svědomí. Moc jsem si knížku chtěla přečíst znovu. Nenašla jsem ji. Ani v antikvariátech. Letos, při vyklízení bytu rodičů jsem knížku hledala zas, a nic. Tak znovu hledám v antikvariátech, je nedostupná.
Nevím, jak je to možné, ale věci se chopil manžel, a do deseti minut knížku našel a objednal. Je to nové vydání z roku 2006.

Příběh znovu rozjitřil mé city. 

Vše se odehrává v Rusku. Ve středu Ukrajiny ve vesnici Niš (ukrajinsky Knyši - pravděpodobný význam slova je "kopce") příběh začíná a vede nás cestou utrpení na Sibiř. Pronásledování protestantských křesťanů, štundistů a baptistů, ke konci 19.století se prohlubuje, přes zbavení občanských práv, zabavování majetku, odebírání dětí až po vyhnanství. Muži byli zatčeni, po dlouhém věznění odsouzeni k cestě na Sibiř. Rodiny se k nim přidávají, ženy a děti je doprovázejí na strastiplné cestě. Malé děti a některé ženy a staří lidé umírají cestou, ti, co dojdou do cíle, zakládají ve své nuzotě nový život. Ovšem štundisté, o nichž kniha vypráví, jsou pracovití, vzdělaní a spolehliví, takže u okolních spoluobčanů či okolních vyhnanců získávají respekt a postupně si vybudují nový domov.

Příběh byl tak neskutečný, až jsem hledala další informace na internetu. Ano, štundismus byl carským dekretem oficiálně prohlášen za "obzvláště nebezpečnou sektu". Carský režim a Ruská pravoslavná církev v štundistech viděli nebezpečné rebely a kacíře. Proto byli brutálně pronásledováni, bičováni, vězněni a hromadně vyháněni na Sibiř nebo na Kavkaz. To byl nejtvrdší trest pro ty, kteří se odmítli zříci své víry a vrátit se k pravoslaví: administrativní vyhnanství. Bez řádného soudu, pouze na základě rozhodnutí ministerstva vnitra byly tisíce ukrajinských štundistů a baptistů poslány do vyhnanství. 

1. Cesta do vyhnanství: Věřící byli často posíláni v okovech, pěšky nebo v přeplněných vlacích po boku nebezpečných kriminálníků. Cesta na Sibiř trvala měsíce a mnozí (zejména děti a staří lidé) ji nepřežili.
2. Cílové destinace: Vyhnanci z Ukrajiny byli posíláni do drsných podmínek východní Sibiře (kolem Irkutsku a Jakutska) nebo do nehostinných a nebezpečných oblastí Zakavkazska (Ázerbájdžán, Gruzie).
3. Život v exilu: Na Sibiři byli tito lidé pod neustálým policejním dozorem. Nesměli opustit určené vesnice, měli zakázáno mluvit o své víře a místní pravoslavné obyvatelstvo bylo podněcováno k tomu, aby se k nim chovalo nepřátelsky. 

Tato vlna pronásledování paradoxně vedla k tomu, že se štundismus a baptismus rozšířily po celém Ruském impériu. Vyhnanci přinesli svou víru tam, kam je carská moc poslala. 

Kniha Cesta žalu (v anglickém originále The Highway of Sorrow) je ve své podstatě fascinujícím historickým svědectvím. Přestože je psaná jako román, popisuje skutečnou vlnu náboženského pronásledování, která otřásla carskou Ukrajinou na konci 19. století. Štundisté začali odmítat pravoslavnou církev - neuznávali ikony, křest nemluvňat, kněze ani církevní hierarchii. Chtěli žít prostým křesťanským životem podle Nového zákona.  Scházeli se po domácnostech a četli si Nový zákon - četli si ho i děti. Pracovali, byli slušní a nepili alkohol, což byl velký rozdíl oproti pravoslavným mužikům, kde vodka byla zásadním pitivem... Poté, co dětem bylo zakázáno chodit do školy, vzdělávali je rodiče doma. Dokud jim ovšem děti nebyly odebrány na převýchovu do pravoslavných rodin nebo do sirotčinců, kde se s nimi nesměli setkávat. Mnohé matky tak chodily tajně na mše, aby alespoň zahlédly své dětičky...

Hesba Strettonová knihu nenapsala "od stolu" z čisté fantazie. Velmi úzce spolupracovala s ruským politickým uprchlíkem a revolucionářem Sergejem Kravčinským (známým pod pseudonymem Stepňak). Ten dodal autorce reálná fakta, dopisy a soudní spisy o pronásledování křesťanů na Ukrajině.

Skutečné jméno autorky bylo Sarah Smithová (žila v letech 1832–1911). Ve své době to byla jedna z nejčtenějších a nejvlivnějších britských spisovatelek. Její knihy formovaly morálku celé tehdejší generace. Sarah vyrostla v rodině knihkupce a tiskaře, takže od dětství doslova hltala knihy v otcově obchodě. Když v pětadvaceti letech napsala svou první povídku, její sestra ji tajně poslala slavnému spisovateli Charlesi Dickensovi. Dickens byl jejím talentem tak nadšený, že povídku okamžitě vydal ve svém časopise, poslal jí tehdy vysoký honorář 5 liber a požádal ji o další texty. Stali se z nich blízcí přátelé a Dickens ji po léta literárně podporoval. 

V roce 1884 se stala jednou z hlavních zakladatelek Londýnské společnosti pro prevenci krutosti na dětech (London Society for the Prevention of Cruelty to Children). To byla na tehdejší dobu přelomová organizace, protože moderní koncept ochrany dětí tehdy v podstatě neexistoval. Sarah byla hluboce věřící, ale zároveň nesmírně moderní a emancipovaná žena. Když se dozvěděla o utrpení lidí na Ukrajině, neváhala použít svou obrovskou literární slávu, aby o nich napsala knihu Na dlaních Božích vyrytí a zburcovala západní svět k pomoci.