Vím, to O je někde v symbolech nebo v klávesových zkratkách... počkám, až se vrátí Kája domů. Tvrdím, že má velkou hlavu a všechno ví (a je to pravda). To O potřebuju k správnému napsání místopisného názvu!
Představte si, že chcete malá vnoučata vzít někam na pár dní v létě, a nemyslíte tím domů. Vnoučci jsou ze stejného města jako prarodiče, tak domov není přeci to nejzáživnější. Tam to již znají...
Důvody jsou dva. Především si chceme užít děti, že, a pak trochu odlehčit rodičům.
Každé město by mělo mít park. Parky. Nemyslím tím vnkovní hřiště proděti, ale opravdovou přírodu vkusně kultivovanou...
Tuto větu pronesl můj Kája, když jsme konečně dojeli do dnešního cíle.
U pramene Ploučnice jsem byla poprvé tak před třiceti lety. Pak ještě asi dvakrát, z toho naposledy... no, je to zase tak tak deset patnáct let.
Jen během dvouminutové cesty od autobusu domů jsem si vyfotila magnólie, kdoule, japonskou třešeň. V květu. Je to nádhera.
Byli jsme v Krásné a koupili jsme Řeku.
Hurá, jsou zase po covidu otevřené hranice a možnosti cestovat...
Když se to podaří, a je těsně pod nulou, svítí slunce, na zemi leží čerstvý sníh... to je radost. Není to sice vhodný čas pro korzování s kočárkem, ale pro korzování ve dvou je to ideální!
Co napsat. Je zima, znamená to vzít dobré boty, čepici, rukavice. Není špatné počasí, jen špatné oblečení, chtělo by se říci. Dnes dopoledne ovšem dokonce zasvítilo slunko, a to tak vydatně, že jeho paprsky v obýváku dosáhly až na termostat, takže topení přestalo topit :)
