Nevím, jak je to možné, pořád je nějaká čokoška doma.... a to ji nikdy nekupuji. Ano, na vině je Kája (!), má ji totiž taky moc rád a po večerech mě s ní pokouší a já aspoň na její kousek neodolám. Většinou to u nás bývá Lindtka. (Když už to jíme, tak kvalitně a chutně).
Předtím byla třetí, předtím druhá a na samém počátku první.
Někde jsem četla, že žena se stává starou v okamžiku, kdy se stane na ulici neviditelnou. Neviditelnou pro muže, samozřejmě.
Za všechno špatné někdo nebo něco může. Tak se to říká, hlavně, když to nejsem já :).
Potkala jsem dnes bývalého souseda. Něco mezi 60 a 80 lety, fakt nedokážu říct. Povídali jsme si v chodbě paneláku, kde na nástěnce visí parte, zemřela jedna žena, sousedka. Ne moc stará.... A ten soused si posteskl, že by ještě rád pár let na světě požil...
Je to nádherný čas barev. Smějí se na vás z každého koutu, překvapí vás svou sytostí, připomenou písničku a rozvášňují vaši lásku. Aspoň já to tak mám. Podzim mám moc moc ráda, a když se vydaří a není dlouhodobě sychravo a temno a zima, tak je to snad nejkrásnější čas. Ani mi nevadí, že si musím vzít oproti létu svůj...
To je panečku fotečka! Mám ji v albu, který pro mne od A do Zet vyvořil tatínek. Na této fotce mám asi 5 týdnů. A jak se na fotku dívám, celá se rozněžňuji.... Máme krásné úsměvy, já i maminka.
Vždycky jsem obdivovala emigranty.
Říká se, že si staří lidé nepamatují na to, co měli dnes k obědu, ale pamatují velice živě, co jedli jako děti a mají plno vzpomínek na léta předškolní a školní...
Takže moji rodiče jsou čiperové, pamatují vše. Ale opravdu rádi vzpomínají a vykreslují si svoje rodiště, tu otčinu... jejich je vzdálená a už se tam nepodívají.
Účastnila jsem se před dvanácti lety úplně neplánovaně jednoho workshopu. Vedly ho dvě ženy, malířky. Bylo krásně, venku na terase před hotelem pod stříškou vše připravily: Rámy, štětce, barvy a HEDVÁBÍ. Já jsem do té doby o hedvábí věděla velice málo, spíš nic. Že se vyrábí z kukel bource morušového, že do Evropy bylo tajně propašováno, že je...