ZAMYŠLENÍ .....

Je půl páté. Noc nebo ráno... Tma, nespím, a hlavou mi létají různé neuspořádané myšlenky. Kuchaři v Ánandě už vaří polévky a zadělávají na knedlíky, a já doufám, že ještě usnu.

Ležíme si takhle v hotelu v postelích a manžel cvaká tlačítka na ovladači televize. Chvilku posečká na místě a poslouchá, jak čétéčková rosnička popisuje, kde je jaké počasí a co nás ten den čeká. Po chvíli přecvakne jinam se slovy: "Přece se podívám z okna a vidím, ne? Kolik zbytečného povídání...".
Doma nemáme televizi, koukáme se na počasí z...

Nevím, jak je to možné, pořád je nějaká čokoška doma.... a to ji nikdy nekupuji. Ano, na vině je Kája (!), má ji totiž taky moc rád a po večerech mě s ní pokouší a já aspoň na její kousek neodolám. Většinou to u nás bývá Lindtka. (Když už to jíme, tak kvalitně a chutně).

Předtím byla třetí, předtím druhá a na samém počátku první.

Někde jsem četla, že žena se stává starou v okamžiku, kdy se stane na ulici neviditelnou. Neviditelnou pro muže, samozřejmě.

Za všechno špatné někdo nebo něco může. Tak se to říká, hlavně, když to nejsem já :).

Potkala jsem dnes bývalého souseda. Něco mezi 60 a 80 lety, fakt nedokážu říct. Povídali jsme si v chodbě paneláku, kde na nástěnce visí parte, zemřela jedna žena, sousedka. Ne moc stará.... A ten soused si posteskl, že by ještě rád pár let na světě požil...

Je to nádherný čas barev. Smějí se na vás z každého koutu, překvapí vás svou sytostí, připomenou písničku a rozvášňují vaši lásku. Aspoň já to tak mám. Podzim mám moc moc ráda, a když se vydaří a není dlouhodobě sychravo a temno a zima, tak je to snad nejkrásnější čas. Ani mi nevadí, že si musím vzít oproti létu svůj...

To je panečku fotečka! Mám ji v albu, který pro mne od A do Zet vyvořil tatínek. Na této fotce mám asi 5 týdnů. A jak se na fotku dívám, celá se rozněžňuji.... Máme krásné úsměvy, já i maminka.

Vždycky jsem obdivovala emigranty.