CO NAPSAL DĚDEČEK

Můj dědeček neměl lehký život (ostatně v jeho době se mi vše zdá těžké...).
Narodil se s vykloubenou rukou v rameni a tak to zůstalo po celý život. Pohyblivá mu zůstala jen jedna ruka. Nakonec se oženil, hodná Josefka si ho vzala, aby se o něj postarala.... to celé by vydalo na další příběh; a dědeček pracoval jako pošťák. Chodil po celé vesnici, roznášel vše potřebné a zvládal vykládku zboží a další důležité úkoly náležející k jeho úřadu. Měl domek po rodičích, nějakou dobu tam žila rodina společně s rodinou babiččiny sestry, první syn s manželkou, a teta - všelijak se to střídalo. Jak v malém domečku mohli vše zvládnout, bez koupelny, s malými kamny na dřevo, s vodou ze studny... ani si nechci představovat.

Dědečka jsem nepoznala, zemřel dřív než jsem se já ukázala na světle světa. Prý hodně četl, psal, sepsal vzpomínky (někde by měly být?), dceři psal několikastránkový dopis do Brna ve verších, no a zplodil sedm dětí. Tedy osm, jak jsem se nedávno dozvěděla, a možná i víc, takových, co babička potratila.

Znala jsem všechny tetičky a strýčky, pokud byli živi při mém příchodu na svět. A měla jsem je ráda. Znala jsem i většinu bratranců a sestřenic, u některých i jejich partnery a děti, jinak nás postupně rozdělil čas, vzdálenost, možná vliv našich rodičů.

Mám dnes v rukou jeden dědečkův důležitý dokument. V rodinné bibli, jak tehdy bylo zvykem, je zařazeno pár listů pro poznámky. Taková rodinná matrika. 

Jdeme na to! Začínáme první stránkou s psanou poznámkou mým tatínkem.

A hned vše vypuklo sňatkem Aloise a Josefy. S poznámkou, kdo byli jejich rodiče.

Celá další stránka je věnovaná narození prvního syna. 

Jméno synovi bylo uděleno s velkým rozmyslem. VladimírJan Blahoslav. Vladimír, to jest mé blahopřání  milému dítku, by pokoj a mír Boží ovládal život nám na Pánu vyžádaného synáčka. Jan - milostiv Hospodin nechť je jemu, toť mé největší přání, mé věno dítku, o němž si přeji, by byl miláčkem  Páně jako někdy apoštol miláček Páně sv. Jan, jenž by též na prsou Ježíšových nejraději dlel. Blahoslav kéž blahoslaveně na tomto světě Pánu ku cti žije a konečně po ukončeném běhu života tohoto též blahoslavenou korunu z ruky Páně přijme.

Pak soupis dětí pokračuje. Jaroslav Josef, Anna Drahomíra. Lidie Ester - Pán dejž, by byla čestnou nositelkou svých jmen. Miroslav Štěpán - Budiž věrný až do smrti a dámť koruniu života. Vítězslav Josef, Bohuslav Samuel - Bůh buď slaven tebou. A ještě poslední, téměř nečitelný zápis:
Je tam razítko "Břetislav Dostál" a datum narození -  ale pod tím ručně vepsáno "Vlastimil Zdeněk". Tak to byl můj tatínek. Nejmladší kluk, a jméno mu vybrali starší sourozenci.

Poslední dvoustránka patří úmrtí:

Nejprve čteme zmínku o dědečkově sestřičce, pak zápis o Jarouškovi. Vím o tomto dítěti teprve posledních pár let, nikdo o něm dříve nemluvil. Dědeček píše: Skonal synáček náš milý, 9 dní 13 hodin pobyl na tom bídném světě, po třídenní trapné nemoci navrátil se, odkud vyšel, v radost Pána svého.

Pak zemřeli dědečkovi rodiče. O otci píše: skonal u víře v toho, o němž tak rád písně pěl. Odešel za svým Pánem, v něhož důvěru svou skládal... A o mamince: skonala tiše po 6měs. a 16 dní trvající nemoci ochrnutí mozku... Odešla smířená s námi, doufejme, že i s tím, jehož milosti srdcervoucím hlasem se dovolávala. 

Poslední zápis:
Skonal náš syn Miroslav v 5hod 30m večer byv usmrcen vražednou ranou revolveru od svého spolužáka (Jana K...). Poslední slova jeho: Jane, tys mne zastřelil a já musím umřít! ... Dnů živ 14l, 3r, 24dní. 
Kdybych byla kluk, jmenovala bych se Miroslav.

A abych neskončila tak pochmurně, přidám doklady k proběhlým ohláškám a svatbě babičky a dědečka a babiččin odznak mateřství. Netušila jsem, že ohlášky probíhaly i v nekatolických církvích a že existoval čestný odznak mateřství.