Většinu výročí slavíme dortem, květinou a dárkem. To jsou narozeniny. Výročí svatby slavíme obvykle s přáteli, nakonec mezi blogy máme hodně článků o té svatbě. Smutná výročí slavím zapálením svíčky a většinou si i popláču. No a pak jsou výročí, která neslavíme, ale moje paměť mi nedá a pronáším (většinou bez reakce) věty typu: Je to dnes pět let,...
To je tak. Sedím si u PC u stolu, který stojí u okna. Zvednu oči a říkám si, to je nějaká divná vrána.... Na stromě na zahradě sedí pták. Beru si dalekohled a jsem překvapená. Krahujec! Tak to je moje premiéra, aspoň taková ta jistá premiéra (proti obloze jsou totiž všichni ptáci černí). Dalekohled mi ho ukázal krásně zblízka, jeho...
Už před týdnem, tedy zhruba v půlce července, jsem načapala vlaštovky, jak spolu posedávají na drátech a štěbetají. Určitě si povídají, jak všechno zvládly a jak brzo vyletí do Afriky. Což o to, rokují takto každý rok, ale v červenci? O měsíc dřív než obvykle? Vždyť odlétají tak začátkem září... Obvykle.
Na našem pětidenním výletě v Německu u řeky Tauber bylo co sledovat. Tedy, bylo by, kdybych dostala čas. Ale uznejte, když jedete na kole a doháníte peloton před sebou, není moc času. Dívat se a natož ještě fotit. Takže mi zbylo k psaní málo.
Jakmile jsem uviděla Lago di Alleghe, byla jsem nadšená.
Miluji vodu, v létě v ní ráda plavu, v zimě taky (v bazénu), miluji odlesky slunce, celou přírodu kolem ve zrcadle vodní hladiny. Uchvacuje mne to víc než noční obloha, víc než pohled na hory (odpusťte mi), mám respekt a mám i touhu se s vodou propojit. A letos mi bylo dopřáno. ...
Taky jste se učili ve škole ono "cukrúú, cukrúú"? Nikdy jsem v jejím zpěvu cukrování neslyšela, však dnešní wikipedie její hlas nazývá slabikami "gu gů gu".
Zas tu bylo živo. Vrabci na parapetu a v budce za oknem přímo u mého psacího stolu dělali kravál celou zimu, s malými mezírkami, a na jaře to začalo naplno. Snášeli větvičky a lítali sem a tam.... Štěbetalo to až až, dokud se něco nestalo. Přestali v půlce června poskakovat po parapetu a neviděla jsem mladé. A postupně jsem si...
Dneska byl úrodný den na pozorování ptačích návštěvníků na naší zahradě. Stačilo mi jedno okno, občas se zvednout ze židle a k tomu můj velký pomocník - dalekohled.
Celé jaro a léto v budce na okně u mého stolu to stále štěbetalo. Vrabečci, kteří tu přespávalii v zimě, na jaře postavili hnízdo a vyvedli mladé. Klid nenastal, brzy na to se objevila druhá snůška. Někdy jsem si říkala, není-li toho rámusu mnoho? Pak chvilka klidu, a za pár dní zas lítají do budky, ale nejspíš to třetí...
Máme na zahradě pět ptačích budek. Ve dvou z nich hnízdili - hnízdí ptáčci, co jsem stačila zjistit, ale je teprve půlka června, ještě se to může změnit. První hnízdění jsem se snažila zachytit tady.