
Liebiegův palác

Dům, který dal vystavět (přestavět) Johann Liebieg mladší, stojí vedle libereckého zámku. Johan ho nechal přestavět na novorenesanční rodinné sídlo na začátku sedmdesátých let devatenáctého století. Byla to doba velkého rozmachu textilního průmyslu. Liebiegovi vlastnili domy i továrny po celé Evropě, v Paříži, v Hamburku, dokonce za mořem v Mexiku, v Riu i Buenos Aires.
Po válce dům patřil městu a sídlila v něm galerie. Tehdy jsem uvnitř domu byla poprvé. Po dlouhých letech se galerie přestěhovala do nových prostor, do míst, kam jsme se jako děti chodili koupat a dospělí navštěvovali sauny a masáže, do budovy městských lázní přebudovaných na novou galerii. Nostalgii nechme stranou a musím uznat, že vnitřní prostor je nádherný, zvláště část bazénová s prosklenou střechou....
Liebiegův palác bylo nutné rekonstruovat a od roku 2023 slouží jako komunitní centrum.

Měli jsme v plánu s miláčkem jít na komentovanou prohlídku, což se podařilo, mezitím jsme jednou nakoukli sami a našli romskou bohoslužbu, pak jsem s vnoučkem zavítala do místní nové kavárny s výborným oříškovým rohlíčkem, zašli jsme na šansonový koncert Světlany Nálepkové a taky na módní přehlídku konanou v rámci Crystal Valley letos v létě.
A pak předevčírem. Na akci honorárního konzula Litvy. Jsme na ně zváni pravidelně. Pokaždé krásné oficiální povídání s diskusí a s přidanou hodnotou litevské kultury (v knihovně to byly obrazy, na Kraji zpívala operní zpěvačka dokonce s doprovodem na můj klavír, který jsme zapůjčili, v muzeu zas byla výstava uměleckého skla, na minulém setkání v kavárně v Lázních při besedě s letci bránícími Pobaltí taky zpívala litevská mladá dáma, no a nyní zůstalo u přednášky, diskuse a bohatého rautu.
Je válka s Ruskem na Ukrajině. Vojáci NATO přispívají k bezpečnosti, a v Litvě též. Minule to byli letci, kde jsem poznala "malého Honzíka" - synka kamarádky ze sídliště, který ke mně domů chodil na zpívánky, jež jsem pořádala pro děti ze sousedství. Honzík moc nezpíval, ale později hrál na housličky a ještě později se dal k vojákům....
Nyní tedy v Liebiegově paláci přednášeli vojáci, tedy majoři a podobné vyšší šarže, z 31. pluku liberecké chemické posádky. Vyprávěli o své loňské misi s NATO v Litvě. Nepřetržitá služba, cvičení, údržba zbraní, já nevím co všechno, typické litevské jídlo s všudypřítomným koprem, válení se v blátě, život v sociální "ponorce" - prostě jak kdysi v kasárnách za povinné vojenské služby, kterou ještě pamatují postarší pánové. Kromě Sauliuse Bazevičiuse, tedy našeho honorárního konzula, jsme se potkali se známým majorem... Já, taková pacifistka, a diskutuji s vojáky! No, prostě armáda a v ní poctiví spolehliví muži i ženy musí v dnešní době být. Že by jednou přišla doba, kdy se přestane válčit?

V paláci jsou ke shlédnutí nádherné prostory, křišťálové lustry, ve sklepě historický způsob vytápění, koupelna velká jak lázně a tak. A nádvoří je jako stvořené pro různé akce...


A ještě vzpomínka na lyžařské několikaleté období se Saulim v Rakouských Alpách: