OTČINA

Říká se, že si staří lidé nepamatují na to, co měli dnes k obědu, ale pamatují velice živě, co jedli jako děti a mají plno vzpomínek na léta předškolní a školní...
Takže moji rodiče jsou čiperové, pamatují vše. Ale opravdu rádi vzpomínají a vykreslují si svoje rodiště, tu otčinu... jejich je vzdálená a už se tam nepodívají.

Já chci opět vidět tu svou. Moje rodiště není daleko. Stěhovala jsem se z něj, když mi bylo 11 a půl (těch "půl" je u dětí moc důležité, u miminek se to dokonce počítá na týdny a dny!). Prostě jsem začala chodit do šesté třídy a v listopadu už jsem byla šesťačka v Liíberci.

Jeli jsme s manželem na výlet. Do onoho rodiště do rovin v Polabí, a zároveň že navštívíme sestřenku.

Město se tolik proměnilo! Domy opravené, náměstí, zámek a park krásně vzhledně udržované, dokonce z peněz unie nové stezky a úprava niv v Pojizeří, kochali jsme se jedna radost! Kolem Jizery jsme došli k Dražickému hradu a zpět do Benátek nad Jizerou.

Můj muž neochvějně vkročil do zahrady u domu, kde jsem žila jako dítě,

vyfotila jsem si Mateřskou školku (mám stále vzpomínky na paní učitelku Adámkovou),

 pak jsme po zastávce v cukrárně prošli kolem hudebky a kolem domu, kde moje paní učitelka na klavír bydlela a jíž vděčím za lásku ke klavíru. Ejhle, most přes řeku se opravuje, tak obcházíme na most další... koupaliště už nedáme, jsme unavení. I tak bylo to krásné odpoledne v lením slunci ve městě v Polabí, které je na kopci a kvůli tomu se mu říkalo "Město na hoře ležící, které nemůže skryto býti".

Tady je upomínka na Tycheho Bradu, který na zámku jistý čas pobýval:

A zámek (zdroj:https://is.benatky.cz/mesto-1/pamatky-a-osobnosti-mesta/mestske-pamatky/zamek-43cs.html)