S mravenci jsem se naučila domlouvat už před lety. Prostě jim to v kuchyni vysvětlím, že bude pro ně dobré, když odejdou, poprosím jeno to... a pak k tomu důkladně uklízím (ten jeden jarní měsíc, kdy průzkumníci chodí a hledají, co by bylo k snědku), kuchyňskou linku, všechny drobky, všechny sladké kapky od čajů a šťávy, k tomu podlahu kolem...
Každá hádka je zbytečná. Zvlášť jde-li o malichernou věc. Stačí zmlknout nebo dokonce říci, jo, máš pravdu...
Ale byla jsem v tu chvíli důležitá namyšlená holka.
Platí to jen o mužích (o většině mužů) a neplatí to o ženách (většinou).
Je prvního září, a tak zrovna se to hodí. Probíraly jsme dnes dopoledne doma s maminkou starou krabici, kde měla poschovávané milé malované dárečky od svých dvou dcer a taky něco od vnoučat. A mezi nimi i to jedno "speciální" ode mne - na titulní fotografii.
Byli jsme na návštěvě. Hovoříme o všem možném, hodně o rodině, pak o práci, o covidu, o tom, co bychom dělali, kdybychom nepracovali, co moderní technologie, jak nám občas ztrpčují život... a pak ta žena pronesla větu, kterou musím zapsat, neb je to perla:
Pamatuju si jen tetu Hermínu a tetičku Vystavělovou.
Hermína neměla děti. V mládí prodělala souchotiny, ale přečkala je a dožila se na tu dobu vysokého věku.
Pak tu byla tetička Vystavělová, ta bydlela ve stejné vesnici jako babička a dêdeček. Vždycky jsme ji při cestě na Moravu navštívili a dostali u ní medové koláčky. A dospělí také nějakou...
Ale o to tu vůbec nešlo. Viz můj článek ZDE. Prostě jsme si se snachou usmyslily, že upleteme deku, jen tak, přes nohy k filmu, k odpočinku na gauči, a u mne to vyhrálo jako přehoz na terasu.
Vůním přikládám velký význam.
Odpověděla bych, nesoutěžit. Přece srovnávání se s druhými nemá dobré konce.
Kdo mne sleduje, ví, přestěhovali jsme se. A jsme velice převelice spokojeni.