To je panečku fotečka! Mám ji v albu, který pro mne od A do Zet vyvořil tatínek. Na této fotce mám asi 5 týdnů. A jak se na fotku dívám, celá se rozněžňuji.... Máme krásné úsměvy, já i maminka.
Vždycky jsem obdivovala emigranty.
Říká se, že si staří lidé nepamatují na to, co měli dnes k obědu, ale pamatují velice živě, co jedli jako děti a mají plno vzpomínek na léta předškolní a školní...
Takže moji rodiče jsou čiperové, pamatují vše. Ale opravdu rádi vzpomínají a vykreslují si svoje rodiště, tu otčinu... jejich je vzdálená a už se tam nepodívají.
Účastnila jsem se před dvanácti lety úplně neplánovaně jednoho workshopu. Vedly ho dvě ženy, malířky. Bylo krásně, venku na terase před hotelem pod stříškou vše připravily: Rámy, štětce, barvy a HEDVÁBÍ. Já jsem do té doby o hedvábí věděla velice málo, spíš nic. Že se vyrábí z kukel bource morušového, že do Evropy bylo tajně propašováno, že je...
Věčná otázka, na kterou často neznáme odpověď ani na konci života.
Když jsem začala o utopení mobilu mluvit s kamarády, snad každý s tím měl nějakou příhodu. Pak vám lidi poradí, že je třeba telefon vypnout a ihned zahrabat do rýže, ta prý vytahuje vodu... no, po bitvě je každý generál.
Nestačí obecně říct, že války byly, jsou a budou. Dokud bude existovat lidská pýcha, sobectví a touha po moci a vládě, budou boje. V malém i velkém.
Jsem už babička. Povozila jsem tudíž spoustu dětí, svých i vnoučat, většinou sama, někdy s kamarádkou... První vožení dítěte v kočárku datuji na dobu, kdy mi bylo třináct. Spolužačka Irena si vypůjčila mimino od sousedky a pro mne vypůjčila holčičku, tak půlroční, od další sousedky. Vozily jsme po sídlišti děti, dudlík byl po ruce... a zdárně jsme...
Dnešní zamyšlení se ještě bude týkat Vánoc. Respektive vánočních dárků.
Přiznám se, že nerada slyším toto přání. Lidé si přejí všelicos, lásku, spokojenost, úspěch ve škole, v práci... a hlavně to zdravíčko. To nikdo nezapomene dvakrát zdůraznit.