POSOUVÁM SE PO DEKÁDÁCH

To je panečku fotečka! Mám ji v albu, který pro mne od A do Zet vyvořil tatínek. Na této fotce mám asi 5 týdnů. A jak se na fotku dívám, celá se rozněžňuji.... Máme krásné úsměvy, já i maminka.

Dneska si chci připomenout svůj vývoj. Od tohoto prtěte do dnešního obrázku ženy a babičky.

Některé učené knížky mluví o sedmiletých cyklech. Ke každému období přidávají nějaký úkol, smysl. (Pokud ho člověk nesplní, má trvale nějakou nedostatečnost). I fyzicky se proměňujeme v sedmiletých cyklech - během sedmi let se všechny naše buňky vymění a tak jsme zcela noví lidé. Fyzicky. V psychologické oblasti je to prý podobné. A po těch sedm krát sedmi letech začnete sedmileté zrání znovu, jen ve vyšší oktávě.

Nijak tuto teorii nerozporuji. Ale při ohlížení zpět si uvědomuji takové své vlastní duševní - duchovní poskoky, a to vždy na přelomu z jené dekády do druhé. Zajímavé, ale je to tak.

První dekáda je překotná. U všech dětí. Z miminka do desetiletého děvčete - to je přeci obrovský vývoj a nejsem si jistá, že bych zrovna tento přelom po první dekádě mohla označit za "ten rozhodný rok". Nicméně, vzpomínám-li si na své pocity v této době, mám poznámky dvě zásadní a obě se týkají lásky:
První: Začala jsem věřit v Boha. Nebo spíš - Bohu. Myslím, že jsem našla první vztah s NEBEM. Modlila jsem se, zpívala duchovní písně s mocnými emocemi, s jistotou, že je to ono, to pravé. Plakala jsem při některých duchovních písních s odevzdáním se Duchu Božímu.... Bylo to skvělé a vydrželo dodnes, byť se stále dále proměňuji a podoby víry a lásky k Bohu jsou jiné :-)

Druhá: Začali mne zajímat chlapci. Tento jev se objevil již dříve, kdy jsem cestou ze školy trhala z akátových větviček jednotlivé listy se slovy "má mne rád, nemá mne rád...". Ale v těch deseti to byl jeden konkrétní chlapec, kterého jsem měla ráda pořád, a vlastně i v době, kdy jsem se vdala, měla svoje vlastní děti... A občas ho sleduji na FB i dnes. Tato láska nebyla zcela platonická, byla prostě opravdová. I když jednostranná a nezveřejněná. A to je ta velká proměna ve vývoji děvčete. Dítě - dívka. Vypadala jsem v deseti letech asi takto:

Uplynulo deset dalších let. Holka dospěla, i když pořád v duši byla poněkud dítětem, vdala se (přesně ve dvaceti) a pak měla vlastní děti. Byla to proměna z dívky do manželky a posléze i matky. Pracovala jsem před mateřskou v nemocnici, kde jsem na chirurgickém JIPu měla opravdu  hodně zodpovědnosti za lidský život. Už škola nás připravila na reálný a zodpovědný život... Někdy si myslím, že jsem dospěla příliš rychle.

Tady mi ještě není dvacet. Nějak nemohu najít žádnou fotku z té doby... a to jsem si myslela, jaký mám dokonalý systém a pořádek. Tak aspoň ze studijní průkazky:

Když mi bylo třicet, rozmotala jsem dívčí copánky a uvědomila jsem si, Já jsem Žena. Ne holka, dívka, ale žena. Moc dobře si tuto proměnu pamatuji, proběhla skoro ze dne na den. Ta proměna se projevila i v radosti poznání, že jsem opravdu dospělá. Žena. Krásná, zodpovědná, pracovitá, milující. Jsem tu sama za sebe. A děti vedle mne - to je velký dar, ano, ta hrdost, dodnes ji cítím...

No a za dalších deset let, to mi bylo čtyřicet. Děti byly v pubertě, dost velké na to, aby měly své názory a staly se partnery v diskusích, a zůstaly mazlíčky, když jim bylo ouvej anebo když jsem já chtěla jejich pomazlení. Krásný čas.
Pracovala jsem s lidmi, pomáhala jim v jejich duchovním růstu či uzdravení z různých problémů či zranění z minulosti... K tomu jsem stále pokračovala v rozvíjení hudby, ovšem ne tak mnoho, jako o deset let dříve. Tam jsem byla "prorokem", nyní jen pokorným interpretem. Období tohoto přelomu jsem si nazvala jako stav moudrosti. Žena - moudrá a zralá žena. Uvědomuji si dopad svého chování, hodnotu vztahů i jejich komplikovanost.
Čtyřicetiletá:

V padesáti byl zásadní zlom. Po všech peripetiích, kdy jsme se rozešli s manželem a kdy jsem opustila instituci církve, kdy jsem změnila práci, přijala novou rodinu, všechny ty kotrmelce...tak jsem pocítila, taky skoro ze dne na den, stav ženy - vědmy. To slovo zní hrozně, že, ale vezměte toto slovo "vědma" jako ekvivalent k mužskému pojmu  "mudrc". To už je lepší. Získala jsem nadhled, přirozenou moudrost skrze životní zrání díky zkušenostem minulých let. Víc mlčím a udílím pomoc a rady, jen když jsem o ně požádána (většinou). K tomu jsem se poprvé stala babičkou, a s velkou radostí mohu říct, že jsem tuto roli spontánně přijala s nadšením, i když mi bylo pouhých padesát...

Na fotce ty padesátiny slavím:

Teď mi je o deset let víc. Co zásadního by se ještě mohlo stát? Kromě rozmnožení se z jednoho vnoučka na jedenáct vnoučat? Ano, zjistila jsem, že se musím mnohem víc než dřív starat o své zdraví, mladá a krásná a štíhlá už nebudu a nevadí mi to, ale ten zlom dekády, když tak o tom přemýšlím, mohu nazvat větou, je mi jedno, co si o tom myslí druzí, ale já mám svou cestu, a na té si stojím.... A jsem vděčná.