KOČÁRKY

Jsem už babička. Povozila jsem tudíž spoustu dětí, svých i vnoučat, většinou sama, někdy s kamarádkou... První vožení dítěte v kočárku datuji na dobu, kdy mi bylo třináct. Spolužačka Irena si vypůjčila mimino od sousedky a pro mne vypůjčila holčičku, tak půlroční, od další sousedky. Vozily jsme po sídlišti děti, dudlík byl po ruce... a zdárně jsme po hodině mimina vrátily maminkám. Vůbec jsem nevěděla, jak se holčička jmenuje.

Dnes i včera jsem shodou okolností taky vozila. Vnoučka. Včera, aby spinkal, a dnes, aby se vyvětral. Pršelo, zima, vítr, žádný požitek. Nejprve jsem chtěla zajít do cukrárny, ale odradily mne tři vchodové schody, nepřízeň pro mamky, pak tedy jsem pojala nápad jet zpátky tramvají, a když tramvaj přijela, zas to byl onen typ se schody bez nájezdní plošiny. Takže pěšky. Deštník, rukavice, tlačení do kopce jednou rukou. (Pro informaci - v Liberci je všechno do kopce, a pokud není, tak prší).

Potkáváme s manželem často na vycházkách tatínky s kočárky. Je to taková móda. Naposledy dva muži "pouštěli" kočárky po zmrzlých schodech z Liberecké výšiny, my jsme dole trnuli a byli nachystaní kočárky chytat. A dnes jsem zase měla zážitek! Potkala jsem dva tatínky. Jeden vezl takový normální pěkný kočárek, a ten druhý tlačil nějaký valník - a ejhle, kočárek pro tři mimina!! To mne nadchlo. Snad nás Evropu nepřeválcují jiné národy! (Ne že bych některé děti milovala méně, ale každý ať raději zůstává doma ve své zemi). Bylo mi líto, že ty pány nemohu vyfotit, jednak se to nedělá a styděla bych se je o to požádat, a pak bych to ani nestihla.

Jenže, cestou zpět jsem tatínky potkala zas. To je osud! Tajně jsem vytáhla telefon a dělala, že fotím svého vnoučka, a pak jsem - zezadu - cvakla ty dva kočárky. Tedy čtyři. No, příliš to nevyšlo (viz foto v úvodu), ale povznášející pocit jsem si nesla až domů. Omlouvám se všem rodičům, kteří mají trojčátka, ale já jsem je viděla poprvé v životě.

Tady jedna historická fotka trojčat, z internetu.

A když už jsem u těch kočárků, vy starší, vzpomínáte na řadu kočárků se spícími dětmi před obchodním domem, čekajících, až maminky nakoupí a vyzvednou si svoje mimčo? I já jsem někdy dala své dítě v kočárku do řady, mezi těch dalších deset až patnáct kočárků. A když některé z mimin bylo nevrlé nebo plakalo, vždy se našla hodná kolemjdoucí "teta", která kočárek pohoupala, případně se směle vsunula do kočárku a našla vyplivnutý dudlík, dala děťátku... No nebyla to hezká doba?