CO DĚLÁM, KDYŽ NIC NEDĚLÁM, část 2.

Je vidět, že něco dělám. Maluju. Pracuju. Soustředím se.

Ale !! Na počátku je to NIC. Mám čas, mám nápad, mám materiál, nejsem líná. (To je zas jiný druh nicnedělání, lenošení na gauči). Důležité je, že NIC nemusím, a začnu malovat. A to mě baví. mohu od toho odejít, mohu si u toho psát s dcerou sms, obvykle popíjím sklenku červeného, a z dálky naslouchám, co poslouchá můj muž. Dnes to třeba byl rozhovor se stoletou paní. Rozhovor byl svěží a plný inspirace. Je zdravá, protože nechodí k doktorovi. Nohy ji nebolí, protože stále chodí. A vysoký věk má proto, že stále hodně pracovala.

No a tentokrát jsem malovala konopí. A protože mám předvánoční náladu, volba barev byla jasná:

Malování na hedvábí je skvělá věc. Hedvábí je takový živý materiál:

- barva si teče, kam chce (někdy i přes konturu, kterou jí děláte zarážku),

- rychle schne a snadno se tvoří fleky, neb se nový nátěr s minulým nespojí,

- po uschnutí mají barvy zcela určitě jiný odstín, než jste očekávali,

- když vám něco ukápne nebo přeteče kolem (barva), už se toho nezbavíte (a je to důkaz ruční práce, tvrdí můj muž),

- při napařování se snadno stane, že z hrnce vytáhnete flekatou věc. Chce to trochu praxe, to napařování, kterou podle mé dcery určitě mám, a stejně někdy nějaký kousek malovaného hedvábí musíte vyhodit, neb se k prodeji nehodí. Třeba od našeho přestěhování do nového bytu (je to 10 měsíců) jsem zpočátku na indukční varné desce pokazila při napařování asi tři kusy hedvábí. Kdo má indukci, zná rozdíl mezi normální varnou deskou a touto. U napařování to je znát do nenávratna. Rýži nebo omáčku jste maximálně připálily, spíš jen překypěla voda z hrnce, hedvábí putuje do koše...

Nejkrásnější chvíle je žehlení napařeného, vypraného a usušeného kousku hedvábí. To pak vyleze v celé své kráse!

TADY se můžet podívat do e-shopu, co vše jsem už namalovala a nabízím :)

Jak jsem se k hedvábí dostala? Byla jsem před jedenácti lety na výtvarném kurzu malby na hedvábí, vedla ho švagrová malíře Václava Lamra. Zalíbilo se mi, dostala jsem podporu doma, a už jsem v hedvábí až po uši. Tak jsem se dál vzdělávala, další kurzy, nové metody, vlastní zkušenost, která je k nezaplacení...
Maluji, když NIC nemusím. Když nic nedělám. Samozřejmě, pak to nabere obrátky a musím dílo dokončit. Nebo maluji na zakázku a hoří termín. Hotové pak ještě nafotit a šup s tím do éteru.

Je to koníček, který nemusím. A můžu.

PS: Na sobě mám mikču s mandalou, viz ZDE.