JAK JSEM VYZRÁLA NAD MOUČNÝMI MOLY

S mravenci jsem se naučila domlouvat už před lety. Prostě jim to v kuchyni vysvětlím, že bude pro ně dobré, když odejdou, poprosím jeno to... a pak k tomu důkladně uklízím (ten jeden jarní měsíc, kdy průzkumníci chodí a hledají, co by bylo k snědku), kuchyňskou linku, všechny drobky, všechny sladké kapky od čajů a šťávy, k tomu podlahu kolem linky, neb jinde jsem nikdy mravence neměla než na mrvenčí dálnici od dveří k medu na lince.

Mouční moli, to je kategorie jiná. S nimi se domlouvat neumím. Prostě je vidím,... a tleskám. Tleská i manžel či případná návštěva. S průměrnou úspěšností. Když tleskám na moly už ne jednou týdně, ale každý den, jdu a prohlížím potraviny ve spíži. Každou nádobu pozorným okem testuju, obracím, hledám "pavučinky", a většinou nic. No a pak další týden dva to je ne jeden mol, ale dva tři denně, pak už deset denně, a to je průšvih. Chodím po bytě se štaflemi (máme do stropu přes tři metry), v ruce papírový kapesníček a opatrně, abych si neudělala fleky na omítce, moly mačkám.

Našla jsem zdroj! Mandle v kuchyni! (Ale proč jsou moli až v děcáku, to nevím). Vyhodím mandle, umyji skříňku, zkontroluji vše kolem, opět obracím sklenice ve spíži (už dávno, víc než jedno desetiletí, potraviny přechovávám v uzavřených nádobách, přesypávám mouku, těstoviny, piškoty, zrní, ořechy atd... do nádob k tomu určených). Jenže, jsou to sice krásné nádoby, ale nedokonalé, takže opět nakupuju další a lepší, na zatočený uzávěr. A zas čekám, a zase další moli. Asi jsou zalezlí za linkou, tam se nedostanu.

Zvažujeme, co dál, a pak jsem nakoupila lepicí chytáky na moly. Za pětistovku, minimálně. Rozvěsila jsem po spíži, po kuchyni, během lepení jsem potleskala asi tři moly, kteří se tou vůní vyděsili a přilítli blíž. Do druhého dne JEDEN mol byl chycený na lepičce a ŽÁDNÝ mol se už nikde neobjevil.

Z toho plyne můj závěr: Na moly platí vyhodit peníze v drogerii! Prostě se musíte rozhodnout každou svou buňkou jít do boje s rozhodnutím, že vyhrajete. Dotahovat rozhodnutí!