SLAVÍM JEDEN ROK

Psala jsem blogy na jiném portálu. Ten byl zrušen, a tak něco  z oněch článků jsem převedla sem... a je to, lidičky, jeden rok, kdy přidávám článek za článkem, zamyšlení za zamyšlením, někdy hloupost za hloupostí (třeba když píšu o mravencích v bytě nebo o objevu, co znamená K+M+B).

Statisticky: cca 90 příspěvků za rok, to je 7,5 článků měsíčně. Možná by to chtělo větší (vůbec nějakou) systematičnost, kterou mám sice v hlavě, ale "skutek utek" - vkládat příspěvek v třeba pondělí a čtvrtek každý týden. No jo, ale při mé impulzivnosti to nejde. Jsem jiná povaha.  -  Nápad, čas, a je to. Nemůžu čekat na "ten den" anebo  naopak něco sepisovat, když není nápad.

Před tím rokem jsem si vytvořila ten levý sloupec - témata. Podle očekávání hlavní příčku ve čtenosti obsadila MÓDA  a ZAMYŠLENÍ (už proto, že se tam dá schovat spousta věcí). A to jsem si myslela, jak budu ušlechtilá a budu psát o zdraví (a také o stravě), o hudbě (vždyť to je můj koníček i povolání), o knihách, neb to je můj další zájem. No, knížky to prohrály. Ono je těžké psát o knihách, pokud to není čtenářský deník (ten si vedu, ale jinde a neveřejně), vždyť bych jen vlastními slovy citovala myšlenky odborníků, opravdových spisovatelů.

                                                                                           Uvidíme za rok.

Teď by se mi nejvíce hodilo psát o vnoučatech, o jejich prvních pohybových, slovních úspěších, u těch starších o škole (mimochodem, mají covidovou karanténu a jsou doma...)

K Sekci o ptáčcích. Čím víc se o ně zajímám, tím víc zjišťuji, jak nevím zhola nic, a přijde mi trapné odhalit, že hřivnáč dosud neodletěl do cizích krajin a že jsem poprvé uviděla konopku nebo strnada... a že mi včera vítr vzal krmítko z balkónu a je rozlámané na kusy.

                                                                                        Něco ze statistiky.

Nejčtenější článek roku: Pár vět řečených paní Chanelovou. K tomu se ještě vrátím, neb její parfém má letos stoleté výročí!

Druhý nejčtenější  článek je o Chobotničkách. Jsem překvapená! Mile. Chobotničky jsou totiž mojí malilinkou pýchou. Je to titěrná práce, ani nevím, jak se výsledek osvědčuje v místní porodnici, ale můj (zatím poslední) milovaný vnouček má ode mne už druhou a slastně si s ní pohrává.

No, a teď ještě důležitá věc, v blogu musí být fotografie. Jaká fotka k rekapitulaci??? Nevím, netuším... Já miluji staré pohlednice s Hildou, přijdou mi vtipné a laskavé pro plnoštíhlé dámy, ale reakci na ně mám jen jednu, dcera říkala, ta otřesná Hilda... Když se ani v rodině neshodneme, jak se mám pak shodnout s vámi, čtenáři? (Teď by tu měl být plačící emotikon, jen ho umět vytvořit...) A Hilda se k rekapitulaci fakt nehodí!  Proto, šup s ní sem!