Už jsem se zařekla, že nebudu psát o naší botanické zahradě. Mýlila jsem se. Jednak dosud nemám zápisky ze zimní zahrady (tím myslím období, kdy venku sněží), a pak se letos v únoru stala výjimečná událost.
Mám ráda věci nové i věci staré.
Vrátím se o pár týdnů zpět... Je sychravo, nevlídno a mrholí. Sice chytří lidé říkají, že neexistuje špatné počasí, jen špatné oblečení, já to v hloubi duše taky vím, ale s větou nesouzním. Prostě mám ráda hezké slunečné dny a teplo.
Vkládám pár obrázků, které mi mají co říci. Potěší oko, potěší svou vzpomínkou.
Zůstalo nám v červenci ještě pár dní dovolené a po prožitém incidentu, kdy jsme přišli o auto, nezbývalo, než používat veřejnou hromadnou dopravu.
Většinou výlety plánuje Kája, tentokrát jsem projevila přání já - jet parním vláčkem na Oybin. Našli jsme vlakové spojení s vědomím toho, že nejspíš bude po poledni pršet. No a co. První překvapení nás...
Ve čtvrté třídě jsme měli vlastivědu. Tedy vše o Československé republice. Byla jsem vynikající žákyní - za to mohl tatínek! V té době jezdil z práce domů jen na víkendy a nám děvčatům se opravdu věnoval. Prohlížel si se mnou učebnici vlastivědy a vždy přidal něco navíc, a já jsem informace ve škole šikovně podávala.
Pak byl druhý stupeň...
Nemám v úmyslu z každé dovolené psát blog, ale někdy je to prostě nevyhnutelné!
Nastupujeme do autobusu o půlnoci v Praze a vedoucí zájezdu se ptá: "Máš kolo?" "No, jasně...", nechápu. "Když v zimě jezdíš na lyže bez lyží, tak se jen ujišťuju, že nejedeš bez kola?", vysvětluje Ivan a brzy na to vypuká odjezd do Chorvatska.
Botanická zahrada je jedno z nejkrásnějších míst, kam může obyčejný obyvatel Liberce zajít. Já už si kupuji permanentku, neb chodím často a většinou i s některým z vnoučat. S nimi to proběhneme docela rychle, ale to přeci nevadí. Někdy zůstávají především u akvárií s roztodivnými rybkami a s murénou, jindy víc zaujmou holoubci diamantoví, zebřičky...
Mám pocit, že tady píšu něco přes kopírák.