POZDVIHOVÁNÍ ČERNÝCH DESTIČEK

Tak jako po nejdůležitější části katolické mše - po proměně chleba a vína - přichází slavnost pozdvihování hostie a kalicha, (totiž aby je všichni věřící viděli), tak následným důležitým krokem na významném výletě je taky pozdvihování, a to černých destiček, rozuměj, telefonů. Představte si, že byste na své cestě do Málagy zapomněli někde na hotelu telefon! Nevznikla by žádná fotka...

Našli jsme pět volných dní bez jakýchkoli povinností (když pominu pravidelné cvičení jógy a nekončící lekce angličtiny). Žádný zedník, žádné vystupování s kapelou, žádné narozeniny a žádné domluvené hlídání vnoučat, ani objednaný termín  u kadeřnice. Miláček nelenil a našel hotel, zařídil letenky, zaplatil, a pak už zbylo jen zabalit kufr. Letíme do Andalusie, do Španělska - jak tam bude? Ovlivněná zdejší zimou vkládám botasky a bundu navíc a ještě svetr do kufru. Na poslední chvíli tam ještě přihazuji kraťasy, co kdyby.

To se vyplatilo. Ty kraťasy. Měla jsem je na sobě čtyři dny z pěti, ten jeden chybějící den jsem se vydala na výlet v letních šatech. Ostatní sukně a šaty a lodičky a náušnice jsem využila na snídaně a večeře v hotelu. 

Po příletu ráno do Málagy jsme taxíkem odjeli na místo určení, do Belanmádeny. Převlékli jsme se do těch kraťasů a vydali se na obhlídku města. Pořádné město, má přes 70.000 obyvatel, jen o něco méně či podobně jako vedlejší Torremolinos či Málaga a Fuengirola. Místní akvária SEA LIFE byla nádherná, moře se blyštělo pod slunečními paprsky. 
Druhý den jsme hned ráno vyrazili k lanovce a po strááášně dlouhé frontě jsme kabinkou dojeli na vrchol Monte Calamorro.  Za jasného počasí se nabízí panoramatický pohled na pobřeží Costa del Sol, Středozemní moře a v dálce až na Gibraltarský průliv či obrysy severní Afriky. Afriku jsme teda neviděli.

Odpoledne došlo na koupání v moři. Zaplavali jsme 500m, víc se mi nechtělo, voda byla poněkud chladnější a taky jsem byla unavená. 

A ráno jedeme vlakem do Málagy! Po peripetiích se studováním, jak si koupit jízdenku, začalo naše putování po městě. Hlavním cílem byla Katedrální bazilika Vtělení Páně z roku 1528, oba jsme svorně tvrdili, že tam musíme, tam jsme nebyli, a ejhle, zjišťujeme, že byli. Ale je nádherná a prohlídka stála za ty peníze! Poté jsme došli k římskému divadlu a pokračovali přístavní promenádou Muelle Uno k pobřeží, kde stojí barevná skleněná kostka, ikonická stavba Centre Pompidou Málaga, pobočka pařížského Centra Pompidou. Hledáme vstup - a ten nikde! Až uklízečka chodníku nám řekne, vždyť každé úterý je zavřeno... Aha. Tak aspoň jdeme k majáku La Farola (v překladu ta velká lampa, jak ji pojmenovali místňáci, s dosvitem přes 40km), kolem kaple Capilla de la Virgen del Carmen vystavěné pro námořníky v 16. století, a poobědváme salát s rybou a Sangrií. Kaple byla kvůli neustálému rozšiřování a modernizaci přístavu v historii několikrát rozebrána a složena kámen po kameni na novém místě. Naposledy k tomuto přesunu došlo v 70. letech 20. století, aby nepřekážela nové zástavbě. Vrtala mi v hlavě ta Carmen, proč je toto jméno u panny Marie... vždyť nezávislou Carmen znám jen od Bizeta. No jo, mohou za to zase Španělé, když hebrejské slovo s významem "zahrada" zkomolili, ona to je v překladu panna Marie Karmelská, tedy nese název dle izraelského pohoří Karmel, kde působil prorok Eliáš. To je úplně jiný příběh, a opravdu zajímavý!!

Druhý den tedy jedeme do Málagy zas. Navštívíme ono Centrum Pompidou - galerii, která je plná moderního umění. Potěšil nás zde Kupkův obraz. Po nejmodernějším zážitku z moderních možných jsme zatoužili po dávno uplynulých dobách, a vyrazili jsme se nadechnout do pevnosti Alcazaba, do palácového opevnění postaveného během období muslimů, kteří  ovládali Al-Andalus. Stavba byla započala v 11. století a až do století čtrnáctého byl palác několikrát upravován či přestavován. Je to jedna z nejzachovalejších alcazabas ve Španělsku. 

Na obrázcích nejprve galerie a pak alcazaba:

Kousek nad Alcazabou stojí Castillo de Gibralfaro. Gibralfaro znamená v překladu "hora s majákem". (Gibraltar má v názvu taky horu, ale s vlastním jménem Tárik ibn Zijád). Hrad byl postaven ve 14. století (roku 1340) nasridským králem Jusuvem I. na vrchu hory Gibralfaro. Sloužil jako vojenská kasárna a citadela pro ochranu nižší pevnosti Alcazaba. Tam jsme už jednou taky stáli, ale tehdy nás autobus cestovky vyvezl na vrchol a měli jsme málo času na prohlídku. Tentokrát naše nohy projevily své schopnosti a celou pevnost - hrad jsme si důkladně prošli, viděli jsme muzeum, užili si spousty nádherných výhledů do kraje a taky slavnou historickou studnu známou pod názvem Pozo de Airón. Přestože hrad získal svou hlavní podobu za arabské nadvlády ve 14. století, předpokládá se, že základy této studny vytesali do skály již Féničané. Je hluboká více než 40 metrů. Airón si nesmím plést s Áronem, bratrem Mojžíše. Airón je totiž jméno prastarého předřímského boha hlubin a podzemních vod.

Poslední den jsme opět vystoupali od pobřeží na vlakové nádraží a jeli na opačnou stranu, do města Fuengirola. Má nádherné dlouhé pláže a konečně taky řeku!! a u ní hrad, Castillo de Sohail. Opět středověká maurská pevnost. Z těchto dávných dob jsme se po obědě posunuli do současnosti, a to do divočiny. Ve Fuengirole přímo v srdci města mají nádherný Biopark - zoologickou zahradu. Park je rozdělen do zón reprezentujících Madagaskar, rovníkovou Afriku, jihovýchodní Asii a ostrovy v Tichomoří. "Pozdvihovali" jsme o sto šest, však bylo co vidět, třeba tygra sumaterského, krokodýly nilské, trpasličí hrochy či lemury, gorily, varana komodského, želvu obrovskou, kolpíky a tak. 

Tím jsem se dostala k fauně žijící v této oblasti, takže co mne zajímalo a bylo běžně k vidění, byli papoušci mniší, všude přítomní  křiklouni. Horší než naše straky. Pak mám díky pozdvihování úlovek krásného racka stříbřitého. A všude poletovali hrdličky domácí. Kočky jsme viděli dvě před veterinou a psy téměř vůbec, jen v městském krásném parku v Belamádeně mají pejsci svá oplocená místa k čůrání.

Flóra byla moc zajímavá. Prostě mnohé zde kvetlo, ač je listopad: kytky, které známe jen z květináčů a stromy známé pouze z obrázků nebo botanických zahrad. Pomerančovníky obsypané pomeranči rostly stejně tak jak u nás javory.

Ta první kytka - strom - je Frangipani, už několik let si extrakt z květů tohoto stromu stříkám denně na obličej, je to krásná voňavá květová voda. Lepší než jakékoli tonikum z drogérie. Nejnižší fotka s lahvovníkem je pro Málagu nejspíš typická, neb mi ji Google Lens okamžitě identifikoval správně, na Plaza de Alborán. Tyto stromy kvetou na podzim a jsou přenádherné. Pozdvihovali jsme nejenom my, je to totiž místo jak stvořené k fotkám zamilovaných, a za stromem se skrývá katedrála. No a na fotkách jsme téměř všude my dva, neb bez postaviček fotky pro nás nemají takovou cenu. Chcete-li fotky bez nás, jeďte do Španělska!