Zcela nečekaně nám padl pod ruku koncert Karlovarského symfonického orchestru. Dnes Ravel, Stravinskij a Sibelius. V hotelu, kde jsme na víkendové dovolené, "náhodou" jdeme kolem kasy, kde se prodávají vstupenky na koncert. Že za hodinu? A přímo v našem hotelu je sál? To je znamení, kupujeme vstupenky, místo korzování venku s předpovědí prudkých...

Někdo ztratil po prodělání covidu chuť, jiný čich, a kromě jiných vážných i méně vážných komplikací někdo ztratí hlas. O tom se v novinách nepsalo. Snad že je to vyjímečné, snad to nebylo tak důležité, a v neposlední řadě nezpěváci tuto změnu na sobě ani nepozorovali.

Naštěstí do přírody vstoupit je bez testů možné kdykoli a bez omezení.

Kdo někdy zkoušel hrát na housle, ví, jak je to těžké a jaká je hra dřina. Já jsem sice na housličky taky zkoušela, jako sedmiletá v přípravce v hudebce, ale nic neumím. Všichni jsme si tehdy museli ve skupinkách vyzkoušet hru na housle a klavír. Vzpomínám na jednu dovednost, kterou jsme cvičili, a to držet housle bradou a nechat ruce...

Jsem učitelka zpěvu. Dělám tu práci moc ráda.

Denní rutina. Rozezpívání, G dur, Gis dur, A dur, Bé dur, ....atd. A další cvičení. Rozklady, skoky, dlouhé tóny... A pak nácvik písní.

Na hodinách zpěvu na intonaci samozřejmě lpím, procvičujeme ji, trénujeme všechny možné tvary akordů, skoky, půltóny, představivost zpěvu ve vlastní poloze, intonování bez doprovodu, a tak dále.

Přemýšlela jsem, mám-li toto zamyšlení zařadit mezi Hudbu nebo raději k Čtenářskému deníku. Hudba to vyhrála.

Zpěv duši povznáší, láska ji vynese až do nebe