Oslicí familiárně nazývám artificial intelligenci. "Á-ÍČKO", "EJ-ÁČKO", jen "EJ-ÁJ". Oslice je ovšem dostatečně název příhodný. Tuto přezdívku jsem pochytila ze ZŠ Oblačná, kde prý učitelé AI - zhoubu lidstva takto pojmenovali.
Můj dědeček neměl lehký život (ostatně v jeho době se mi vše zdá těžké...).
Narodil se s vykloubenou rukou v rameni a tak to zůstalo po celý život. Pohyblivá mu zůstala jen jedna ruka. Nakonec se oženil, hodná Josefka si ho vzala, aby se o něj postarala.... to celé by vydalo na další příběh; a dědeček pracoval jako pošťák....
Sedíme v Praze s kamarády na obědě. Někteří si objednávají pizzu, jiní burrito, další špecle... a po obídku nadhazuji otázku směrem k JK, který doposud nikdy nezklamal: "Co kávička??" Odpověď mi vzala dech. "Na Valentýna kávu zásadně nepiju!"
Máme v Liberci takovou specialitu. Malou úzkou uličku, která je plná kanálů. Funkční jsou jen čtyři, ale ostatní jsou jako na výstavě, zabudované v dláždění, pocházející z různých měst celé Evropy. Je to prima počin. Vlastně jsem si uvědomila, že po našem městě šlapu již desítky let a vůbec nevím, jak ten náš liberecký kanál vypadá. Teď už si ho...
Teď by bylo dobré zhasnout a začít si povídat.... Jak to kdo máme. Docela by mne zajímalo, jestli jsme všichni podobně v nějaké oblasti obsedantní, výjimeční. Možná bychom potmě přiznali věci, o kterých běžně nemluvíme. Já tady dám do pléna svoji jednu obsesi, která není nikterak zlá, nikomu neubližuje (ani mně) a vlastně to asi ani není obsese,...
Byl pozdní večer – první máj –
večerní máj – byl lásky čas.
Hrdliččin zval ku lásce hlas,
kde borový zaváněl háj.
O lásce šeptal tichý mech;
květoucí strom lhal lásky žel,
svou lásku slavík růži pěl,
růžinu jevil vonný vzdech.
Jezero hladké v křovích stinných
zvučelo temně tajný bol,
Kam si píšete poznámky? Já tedy určitě ne do telefonu. Zkoušela jsem to, kdysi, ale bylo to marné. Pomalé.
Tak tahle porce romantiky už stačila!
Dům, který dal vystavět (přestavět) Johann Liebieg mladší, stojí vedle libereckého zámku. Johan ho nechal přestavět na novorenesanční rodinné sídlo na začátku sedmdesátých let devatenáctého století. Byla to doba velkého rozmachu textilního průmyslu. Liebiegovi vlastnili domy i továrny po celé Evropě, v Paříži, v Hamburku, dokonce za mořem v Mexiku,...
Je červen a máme tu další rituál, o kterém chci psát. Bez rituálů by to bylo v životě smutné, každá rodina má mít své zvyklosti. A pokud nemá, určitě časem nějaké přijdou, a pokud nepřijdou, je to asi rodina s pořádným chaosem.