CO MĚ KAREL NAUČIL, část 1.

Jsme v sekci o zdraví, tudíž začneme pohybem.

Můj muž mne naučil plavat. Tedy, na začátku mne to naučil tatínek, a já jsem uměla stylem paní radové plavat docela i dlouho, i když pomalu. Plavání pro mne bylo osvěžujícím sportem v horku, v létě u vody jsem zažívala ráj. Kromě plavání to bylo především slunění (jak jsem to jen mohla vydržet?). K vodě se vždy brala knížka, sušenky, namazané housky a rajčata. To bylo stejné u moře i na koupališti neb u rybníka.

Podporovali jsme plavání našich dětí, a naučily se to vcelku rychle a dobře. Teď už podporuji jenom vnoučata.

V druhé etapě života, která nastala zhruba v mých pětačtyřiceti, mne Karel brával k vodě, ale jinak. V sedm hodin po práci prohlásil, to dáme, nasedli jsme do auta a jeli půl hoďky na Kristýnu, zaplavali, oschli, zaplavali, dali nápoj u stánku, pozorovali západ sluníčka a jeli domů. A tak to děláme pořád.

O plavání na Kristýně i s tatínkem je povídání TADY:

Pak jsme si koupili ty permice do bazénu... a nějak vedle Káji nestačilo plavat jako paní radová. Divil se mi, cože mám za důvod, nějaké vlasy? Vždyť uschnou! A že prý s mokrou hlavou divně vypadám? No přeci se mu líbím i s mokrými vlasy! (Jednou podotkl, že v tom není veliký rozdíl). Takže obličej do vody, splývat, plavat. Karel totiž plave jako velryba, střídá styly, smáčí hlavu, skáče šipky. Pořídila jsem si první plavecké brýle (neb nesnáším vodu v očích) a zkoušela zlepšit plavecký styl. Abych nebyla tak udýchaná a pomalá. Pak jsem si zaplatila první hodinu v bazénu s lektorem, pochopila pár věcí a trénovala s destičkou pěkné prsařské nohy. Nato jsem si pořídila úraz kolene - ZDE a TADY - a  na čas přestala plavat úplně. V rámci rehabilitace se konal návrat do bazénu, a trénujeme... Začala jsem až na konci onoho léta, když jsem byla schopná jít po schodech "bez klacků". Na fotce je totiž cesta k bazénu:

A protože prsařské nohy mi v tuto chvíli byly na nic, naučila jsem se kraula. Kolik hodin jsem sledovala videa s paní Janou Boubínovou (lepší jsem na netu nenašla)! Později jsem opět natrénovala prsa, a pak prsařskou otáčku a trošku i kraulovou otáčku. Dopracovala jsem k plavání 3x týdně kilák, někdy i víc, a bez přestávek. Ve Znojmě jsem trénovala skok do hluboké vody (po nohách).

Nato ke mně dorazil covid. Je to zhruba jeden rok. Nemoc, pak zavřený bazén, pak zjištění, že to vůbec nejde, neudýchám ani pětadvacet metrů, a pak trénink. Pak zas pro neočkované vstup zakázán, posléze tedy mohu znovu plavat. O covidovém plavání jsem psala ZDE. Musím s pýchou oznámit, že už zase uplavu ten kilák! Sice posledních dvě stě metrů jen tak lážo plážo s přestávkami, ale dám to!!

A budu trénovat dál. V plánu je navíc šipka, aspoň trochu pochopit a zkusit motýlka a třeba ještě otužování... Zdar plavání!

PS: Na úvodní fotce je "moje" skříňka v bazénu, mám ji celoročně pronajatou. Takže je pohodlné kdykoli cestou kolem si jít zaplavat.

PS: A co oblíbenkyně Hilda? Ta je pro vodu jak stvořená!