TOO MUCH SNOW

Mám ráda věci nové i věci staré.

S chutí jím jídlo neznámé i zcela známé.

Každý měsíc čtu alespoň jednu knihu od pro mne nového spisovatele a často čtu nějakou knihu podruhé, potřetí (některé ještě s vícečetným opakováním, například Vejce a já, Gosta Berling, Věčně zpívají lesy.... a třeba Krása nesmírná).

Ráda chodím na vycházky do nových míst a velmi ráda chodím to "naše" kolečko v místě bydliště několikrát týdně.

Ráda poslouchám novou i starou hudbu.

A ráda cestuji každoročně do zimních hor, do nových míst i do těch samých. 

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Letos jsme s kamarády jeli potřetí do italských Dolomit. Lyžovat, já chodit. Opět jsme navštívili Alleghe pod Civettou u jezera Lago di Alleghe. Popsala jsem podrobně ZDE a ZDE. Váhala jsem, mám-li letos jet zas do stejného místa, není tam totiž kam moc chodit a vše jsem absolvovala loni a předloni, za mrazu i deště, ve slunci i mlze. Řekla jsem všem, že Civetta byla pro mne nyní naposledy, a pokud tam ještě chcete příště jet, už beze mne!

Údolí s jezerem pod horami je malebné. Úzké se strmými svahy po obou stranách. Sbalila jsem si do kufru termofor, abych se po výletě v posteli zahřála, tlustou knihu, dalekohled a atlas ptáků, na každý večer jinou halenku, a dobrodružství může začít.

Den první. 

Je hezky, slunečno, a tak si vybírám prosluněnou cestu podél jezera a proti proudu řeky Cardevole do Caprile. Je krásně, krásné výhledy, dokonce i cesta po opačné straně jezera je příznivě schůdná. Zastavuji na chvíli v S.Maria delle Grazie, prohlížím kostel. Za Caprile jsem se vydala ještě kousek dál, jakoby směrem ne do Cortiny, ale k Marmoládě. Ovšem je to do kopce a raději se otáčím zpět. I tak jsem našlapala přes úctyhodných 20.000 kroků. Prohlížím si cestou elektrárničku, v obchodě kupuji papírové kapesníčky a fotím. V svaté Marii zrovna odbíjí poledne a na pile se opět pracuje. Obcházím celé jezero a počítám ptáky, hm, jen ty labutě, březňačky a jednu husu velkou. Doma pak sním chleba od včerejška, čtu román a po společné večeři hrajeme a zpíváme.

Den druhý.

Včera nasněžilo, ale po desáté ráno sněžení ustává, občas se i slunce usměje. Tak obcházím tradičně jezero s obměnou - zacházkou k vodopádu. Vycházím opačným směrem a odbočuji odhodlaně k vodopádu v Masaré. Úspěšně i neúspěšně. Potkávám šarmantního muže s bílým vousem a ptám se na cestu. Ukáže mi směr a odpoví: Too much snow!. Chvilku konverzujeme, on se vrací do vesnice, já vykračuji vpřed, ale ouha, kde končí jeho stopy, musím končit i já. Není tu cesta, není tu značka. Měl pravdu, že to chce sněžnice. Tak vodopád vzdávám. 

Obcházím dál jezero, vzpomínám na loňské setkání s Virginií a posílám jí fotku a pozdrav. Ona mi odpoví a posílá mi kiss. A někde v místě, kde jsem se s ní loni seznámila, ztrácím svůj kašmírový šátek. Začala jsem ho postrádat až v hotelu, ale to už zase sněžopršelo a nikam se mi nechtělo vracet, tak jsem ho tedy v mysli oplakala. Ovšem koupila jsem si halenku. Jsem tu v Alleghe potřetí a naposled, tak si něco pěkného zasloužím!

Den třetí.

Óóóó. Dnes nejdu na výlet sama! Kája má dnes den odpočinku (od lyží), nicméně máme velký výlet před sebou, do kopce do osady Bramezza (1452m). Támhle nahoře!

Byla jsem tam před dvěma lety, tehdy to víc klouzalo a trochu jsem se bála, byla jsem na lesní zasněžené cestě úplně samotinká ztracená... Letos s deštníkem, ale což, nejprve do Svaté Marie a pak 400m převýšení ve sněhu. Naštěstí asi včera večer tu projel nějaký skútr, tak jsme se moc nebořili a vylezli na kopec. Tam opět... Too much snow! Výhled na jezero i hory se konal, ale ne tak pompézní jako minule. Myslím, že i fotky budou vypadat jaksi černobíle, sem dávám ty nejhezčí.  Dvě a půl hodiny tam a hodinu a půl zpátky.

Takto to vypadá nahoře. Polívku tam nekoupíte, zato sdílená knihovnička - funguje!

Cestou dolů jsem absolvovala úžasnou Kájovu geologickou přednášku o vyvření, vrásnění, odlamování... (už si zas nic nepamatuju). Geologům by prý srdce plesalo, tak jsem musela skálu vyfotit.

Den čtvrtý.

Nechce se mi samotné jezdit autobusem někam do jiných měst na výlet. Volím tedy další sebemrskačskou cestu, do kopce přes vesnice Cordella (1062m) a Coldemies (1206m), kdy jsem musela přelézat hory sněhu a svodidla, abych se vůbec někam dostala. Jen srnčí stopy byly mými průvodci.

Pak následovala cílová skoro rovinka ve vesnici Coi (1456m) a nakonec  už jen kýžená stanice lanovky a oběd s Kájou a kamarády. A bombardino! Výhledy jsou po dvanácté hodině sice bez slunce a trochu prší, ovšem lyžování prý bylo skvělé! Ke třetí hodině padla hustá mlha, my dva jsme sjeli dolů lanovkou a kamarádi jeli lyžovat nahoru, kde nebylo nic vidět. Ale nikomu se nic nestalo, zbyla i síla večer zpívat a hrát.

Tady ještě sluníčko svítilo:

Den pátý.

Lyžaři na lyže, chodci musí chodit! Obešla jsem jezero - a světe div se - můj kašmírový motýlí šátek byl nádherně rozprostřený přes zábradlí u jezera! Mokrý a špinavý, ale mám radost a posílám díky záchranci! (Tady už je to kus dál, kdy chvíli na lavičce odpočívám a šátek suším).

Opět jsem došla až do Caprile a statečně přecházím most a vracím se po druhé straně řeky. Ouha, měla jsem se vrátit a jít po slunné suché asfaltové cestě. Too much snow! Není to ledajaký sníh, byl měkký, bořivý, rozbředlý do velkých kaluží, které jsem musela přebrodit. Jak to, že v pondělí to šlo? Boty naštěstí vydržely, moje super Sorelky, chválila jsem je už loni. 

Ucapkaná a sotva dýchající jsem přešla po mostě na pozitivnější stranu řeky a miláček volá, jestli nechci vyjet lanovkou nahoru a na oběd... a tak se snažím, spěchám a odměnou mi jsou špenátové knedlíky s máslem a parmezánem. Pak dolů, na kávu, do autobusu a domů.

Den nultý a šestý nepopisuji. Prožít v autobuse mnoho hodin není totiž žádnou slastí. Domů jsme dojeli po páté ranní a už zas nadechuji nový start do obvyklých kolejí. Hezkých kolejí, jak jinak! 

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Ještě ornitologická poznámka. Už loni jsem si stěžovala, že zmizeli všichni poláci, hvízdáci, morčáci. Letos zmizely i lysky černé (viděla jsem pouhé dvě oproti loňským hejnům - pravda, jezero bylo hodně zamrzlé). Dalekohled mi byl k ničemu, labutě a kachny divoké "umím" i bez něj. Podařilo se mi ulovit očima mnoho skorců a jednoho mlynaříka dlouhoocasého. Toho jsem viděla poprvé v životě, i když je v naší zemi obvyklým ptáčkem. A poslední den se z hladiny zvedly dvě kachny a odletěly - asi to byly samice morčáka, nevím, byly rychle pryč.

Poznámku k rostlinám mám jen jednu, už poznám cedr himalájský:

A takto Italové třídí odpad:

Chtělo by to nějaký ušlechtilý závěr, a ten nemám. Tak jen posílám díky tam nahoru, že jsme zdraví a šťastní! Dokonce jsme letos ani kolo nepíchli...