VODOPÁD ZA ZÁVĚSEM aneb TURISTICKÝ DENÍČEK, ALLEGHE

Máme rok 2025 a je čas opět okusit sníh a mráz a ledy v Itálii. Miláček a kamarádi jedou s lyžemi, mně zůstávají již asi pátou sezónu stejné boty s kožíškem a dobrými podrážkami (značka Sorel, no, trochu reklamy mohu po těch letech udělat, vždyť kanadská značka Sorel je proslulá díky produkci kvalitní zimní obuvi z voděodolné kůže a mně se v botách krásně chodí).

Alleghe už známe. No budiž, moc pěších zimních výletů krajina nenabízí, ale poradíme si! Nejprv selfíčko a jdeme na to!

Začnu s tím avízovaným deníčkem.

• den první, pondělí
  Navštívím Íčko, jestli se od loňska něco nezměnilo... a hlavně pro tu mapu. Mám tam zažlucenou jednu novou cestu, ta bude na středu. Vyzbrojená se vydávám na cestu k jezeru. Jsem vyzbrojená i kvůli ptactvu, na které se moc těším. Před týdnem jsem absolvovala on line kurz o poznávání vodních ptáků v zimě, mám v kufru dalekohled a dva atlasy. A světe div se, jezero mne totálně zklamalo. Čekala jsem, že konečně bravurně rozpoznám hoholy a morčáky, zrzohlávky, hvízdáky a poláky, snad i nějakou čírku.... Nic z toho. Kromě labutí velkých jsem viděla jen samé kachny divoké a plno lysek černých, husu velkou (od loňska si ozobává trávu na stejném místě), pak jednu potápku popelavou a vrány černé poskakující po ledu. Ani jediný skorec vodní (na toho ovšem dojde později).
  Jdu a jdu, s tím ledem to ujde. Jen sluníčko, to fakt nesvítí, jednak jsme v hlubokém údolí a pak je skoro zataženo. Vysoko v horách se mají lépe.
  Pozoruju labutě, jak jdou směrem ke mně, a jak jim to prima po ledu klouže. Opodál pozoruje labutě také jedna žena, na botách má úžasné nesmeky, a dáme se do řeči. A teď to začalo. Jdeme stejným směrem a milá kamarádka projevuje spontánně chuť jít se mnou. Co naplat, seznamuji se s Virginií, hovořím spatlanou angličtinou víc jak dvě hodiny a nakonec spolu usedáme k jednomu stolu v enotéce. Polévka a víno nám chutná.
• den druhý, úterý
  Dnes mám velký plán. Půjdu pěšky na první stanici lanovky! Turistická cesta je zavřená (k mému štěstí), jdu po silnici, asi pět kilometrů neustále, NEUSTÁLE!!! do kopce. Nejtěžší je se vymotat z městečka, mapa tady nefunguje a navigace si taky neví rady. Dýchám jak lokomotiva, zastavuji, odpočívám a po dvou hodinách jsem v cíli. Tam na mne čeká miláček a dáváme si oběd (tedy on, udělalo se mi nevolno a nemohu tu polévku pozřít). Dolů už sjíždím lanovkou a lezu do postele se zahřát....

             Kóta 1350m nad mořem mi udělala radost, zbývá už jen sto metrů převýšení. A pak ten vrchol!:

• den třetí, středa
  Kája k mé velké radosti ráno rozhoduje, že si dá odpočinek od lyží a že se mnou pojede na výlet. Ano, pojede! Mám tam v mapě tu zažlucenou cestu skibusem na Malga Ciapela. Prý je tam hezká cesta pěšky kolem potoka.... to mi potvrdila i Virginie, tak jdeme. Nic netušíc staneme pod Marmoládou, nejvyšší horou Dolomit, 3343 m n.m. Pozorujeme lanovku
  

a posléze dojde i na toho skorce vodního. Nejprv ho u potoka slyším a pak i bystrým okem zahlédnu. Milý ptáček! A taky dojde na "vodopád za závěsem", jak je psáno v titulku článku. Fotím, abych mohla dokladovat, a bohužel doma zjišťuji, že můj mobil je neschopný takovouto věc vyfotit. Prostě vodopád, asi dvoumetrový, byl celý překrytý ledovou plochou. Kdo hledá, stejně ho nenajde.

Zpátky popojedeme skibusem, ale vystoupíme v Caprille a pěšky jdeme podél vody ke kostelu Svaté Marie 

a do stejné enotéky jako s Virginií na polévku a na čaj. Mně bohužel stále není dobře, vlastně mi je hůř než včera, tak nic nejím. Ale mám s sebou knihu půjčenou od snachy - Analfabetku, tak se dobře bavím vleže v posteli. A večer se musí v salónku zpívat a hrát!

• den čtvrtý, čtvrtek
  Chtěla jsem jít k vodopádu. Ale ne, zamrzlo, zasněžilo přes noc vše (přes den zase roztálo), a měla jsem strach, neb mě vše klouzalo. Došla jsem tedy do Masaré, a tam ještě kus podle vody podívat se na kaskády a jak se člověk vyrovnal s přírodní katastrofou.
  Věc se má tak. V Itálii je módou nenapsat na naučné tabule ani slovo jinou řečí než italštinou, z čehož jsem bezradná. Proto jsem loni všechny tabule s nepochopením míjela. Díky Kájovi (doma něco říkal o sesuvu půdy před 250 lety) a díky Virgínii, která mi z nich něco přeložila, jsem moudřejší. Prostě bylo zde v minulosti krásné hluboké údolí, řekněme téměř rokle, v níž tekla říčka. Jednou v noci v lednu 1771 se sesunulo 8 milionů kubických metrů půdy, přehradilo údolí (zahynulo 49 lidí)... teď je čas pro představivost každého čtenáře. Voda u nenadálé hráze rychle nabírala výšku. Prvního května došlo k dalšímu sesuvu půdy (už jen 3 000 000m3), u toho k vlně tsunami, k poničení dalších vesnic. No a postupně vzniklo jezero, které má v nejhlubším místě 100m, a tady na obrázku (foceno z tabule) je zakroužkován kostel v Alleghe před katastrofou a po ní (v obráceném pořadí).

Šla jsem tedy pohlédnout do údolí pod hrází. Ano, stále tam zůstává obrovská hloubka.

• den pátý, pátek
  Ráno odevzdáváme klíče od pokojů, tak to bývá zvykem, a všichni ještě honem na lyže, do čtyř odpoledne. Můj původní záměr počítal s lanovkou a s výhledy z hor, ale byla bych tam sama, chodit sem a tam by mne bavilo chvíli pouhou. Proto natahuji kroky a jdu pěšky do Caprille. Asi pět kilometrů. Městečko je ještě menší než Alleghe, ale hezké. A soutok dvou řek:

Tady je údolí široké a konečně si užívám sluníčka. Zpátky že bych šla stejnou cestou? Ne, zkusím jít po druhé straně:

Fakt to klouže. Potkávám manželský pár a ptám se, jak vypadá cesta.... prý je stále stejná, ty dva kilometry do Santa Marie. Ale usmívají se, tak já se taky usmívám a jdu. Potkávám i pracovníka s dřevem, něco na mne pokřikoval. A u kostela se vracím po mostě zpět na obvyklou cestu. Světe div se, slyším a vidím mnoho skorců u řeky a v řece. 

A to je konec. Vodopád zůstává na jindy, Marmoláda taky, swimming pool též... Kamarádi sem chtějí jet za rok zas, já volám, už nééé, ale vlastně, proč ne? Určitě mne potká další zajímavá věc a taky víc si užiju italskou gastronomii.

O tom, co nás čeká v Praze, napíšu za chvíli.