POSLEDNÍ SRPNOVÝ DEN aneb obyčejný den obyčejné důchodkyně

Moc jsem se nevyspala. Ne že bych neměla čas, ale jaksi mne bolelo celé tělo. Částečně stále bolest hrudního koše po úraze (jsou to přesně čtyři týdny), částečně po včerejším tělesném výkonu na jablonecké přehradě.

Je sobota. Jako každý den zahajuji denní rituály rozhozením peřin, otevřením okna a sprchou v koupelně. Na svá bolístka (kolena a pravou část hrudníku) mažu Lioton, asi ho také zařadím do "Spotřebováno, vyhozeno", byl to totiž poslední zbytek. Mám čas, tudíž svou ranní skincare doplňuji pleťovou maskou, a protože se s maskou na obličeji zásadně nemá pracovat, sedím u počítače a hraju mahjongg. Pak uvařím kávu, smyji masku, nandám na sebe všechna séra a krémy a šaty a vracím se do ložnice ustlat. Dělám to tak pravidelně, až jsem nakazila manžela a pokud ON vstává později než já, stele zcela dobrovolně sám.

Došívám chobotničkám očička a pusinky a balím je do krabičky. Asi to bude poslední várka odnesená na neonatalogii u nás v Liberecké nemocnici, háčkování trvalo moc hodně dlouho (dlouhé byly především ty mezery) a už mne to moc nebaví. Ale nikdy neříkej nikdy...

Pak jsem vzala vyřazenou hromádku oblečení určenou do prodeje na serveru Vinted, vše poctivě nafotila... a možná ještě dnes všechno nastrkám na internet, někdy tak ráda dávám druhou šanci hezkým zachovalým kouskům. Stejně jako knížky zase posílám do Knihobotu.

Žehlím pár kousků z domácího šatníku, a pak žehlím pár kousků pro Josífka. Tak jsem to Martině nabídla a žehlení mě docela baví. Určitě víc než luxování a uklízení koupelny.

Musela jsem si k tomu pustit klimošku, ačkoli je poslední srpnový den, venku teplota stoupá zas k té třicítce a ještě ta žehlička, taky hřeje, že.

Ještě se nalíčím a jedeme na oběd. Špekové knedlíky (bez špeku) a zelí, rajská polévka, mňam mňam.

Po obědě se nechám odvézt k rodičům. Provedu pravidelný úklid, vařím čaj do termosky a kafe do hrníčku, najdu háček a zatahuji tatínkovi vytahané nitě na kalhotách (kočkou), no a pak převazuji tatínkovu nohu. Po třech měsících konečně rána vypadá slibněji:

Doma ve čtyři hodiny lehám do postele. Chci chvíli klidu a ticha. Pak jsem si uvařila druhou denní kávu, přinesla si štafle a omyla lustry, vyluxovala jsem gauč a podlahy, zbytek dodělám zítra. A v 19:00 stojím s výzvou v očích vedle Karla, s otázkou: Tak pojedeme? Už? Podívá se na hodinky a odvětí, ano, a ihned vstává, a tak spolu vycházíme z domu. Před dveřmi nás překvapí chlad (místo třiceti je najednou jen dvaadvacet), nad Ještědem visí zlověstné mraky, ale předpověď o dešti nic neříká. Tak jedeme do Jablonce a voda v přehradě je úžasná. Plavu stejně jako včera svých 500m, ale příště už dám víc, doufám. Čeká nás za týden cesta do Çıralı , (jako loni, třeba tady nebo tady a taky tady), měla bych trochu své ochablé tělo po nemoci rozhýbat a posílit... U stolečku se potkáme s Mírou, vypijeme svůj Aperol a pivko a jedeme domů. 

No a to je tak všechno. Obyčejný den, ale moc hezký a bohatý. Radovat se z malých všedních věcí  je nejlepší cesta ke štěstí.