1918 - 1969 - 2026

Tento blog mám v úmyslu napsat již dlouho. Dnes je svátek, mám čas, a vše se potkalo jako výborný termín pro dnešní demokratické zamyšlení. A zamyšlení nad proměnlivostí lidského srdce.

Luboš Svoboda byl zcela unikátní osobností. Do historie se zapsal jako "zpívající farář" – byl totiž zároveň ordinovaným duchovním Církve československé husitské a dlouholetým členem a výrazným spolupracovníkem Divadla Semafor.
Tam nastoupil v roce 1968. Stal se klíčovým spolupracovníkem Miloslava Šimka a Jiřího Grossmanna, později pak pokračoval v těsné spolupráci se samotným Miloslavem Šimkem, od roku 1991 také působil v Divadle Jiřího Grossmanna. Pravidelně účinkoval v legendárních satirických a humorných představeních, často hrál na varhany či klávesy. Jeho písně doprovázel například i Orchestr divadla Semafor pod vedením Františka Ringo Čecha. Přímo na prknech Semaforu dokázal prosadit a interpretovat moderní křesťanské songy a duchovní pop. Pro tehdejší komunistický režim musel být Luboš Svoboda těžko uchopitelným úkazem. V roce 1979 musel oficiální duchovní službu v církvi ukončit.

Nabytou demokracii v roce 1918 jsme si nechali v roce 1948 ukrást... Koncem šedesátých let se otevírala naděje pro pád totality, která ovšem skončila fiaskem. Nicméně Luboš Svoboda písně naděje zpíval v kostele i v divadle.

Píseň BABYLON je textována podle žalmu 127. To král Nabukadnezar tehdy, v 6.století př.n.l., dobyl Jeruzalém a odvlekl izraelského krále spolu s elitou země – kněžími, řemeslníky, vojáky a intelektuály - do Babylonu, města v Mezopotámii. Tam Židé dostali autonomii, pracovali, a aby si zachovali svou víru, o to přísněji dodržovali rituály. Trpěli hlubokým steskem po domově a po zbořeném chrámu.

Píseň vyšla jako singl spolu s dalšími s podobným tématem. Babylon, kde žijeme, je zlý... a často ani netušíme, a dostaví se zmatek, nevíra a pýcha do vlastních srdcí. Připomeňme si pyšnou stavbu Babylonské věže a následné zmatení jazyků.
Skladba byla posluchači přijata s nadšením kvůli podobenství s politickou situací země. Já jsem písničku poslouchala doma z desky a plakala jsem. Nevím, proč, nějak se mne dotýkala, ten proces lidského zvráceného srdce v proměně díky Boží lásce. A to mi bylo 8 let.

A dnes pláču zas. Ne v beznaději, ale v pokoře a s jistotou, že mé srdce nemusí být tím Babylonem.

Při babylonských řekách, oh Babylon, zlý Babylon,

Jde s ním do rýmu teskného vzpomínka na Sión.

Můj Babylon, oh Babylon, neví, že babylonem je,

Dal svatý znak si do štítu a jinak se dnes jmenuje.

A volá: "Zpívej, zpívej nám, tvá píseň naší písní je!"

Dál visí loutna na vrbě a nehraje, o, nehraje.

Při babylonských řekách, oh srdce mé, mdlé srdce mé,

Jdou s ním do rýmu teskného sny moje zmarněné.

Oh srdce mé, mdlé srdce mé neví, že babylonem je,

U kalných vod se rozpláče, neví, že u nich doma je.

Kdo budí píseň, píseň mou, má trýzeň jeho trýzní je,

Dál visí loutna na vrbě a nehraje, o, nehraje.

Při babylonských řekách, oh bratří mí, oh sestry mé,

Jen s vámi v rýmu naděje jdou písně ztracené.

Nás Babylon, oh Babylon, bolí, že naše láska jen

je svatým znakem ve štítu, že se tak jenom jmenujem.

Přivolá Sión, Sión k nám, Bůh lásku když v nás obživí,

Dá život loutně na vrbě a její struny rozechví.

A ještě pro zajímavost, našla jsem si na netu, jak asi vypadala cesta Židů do Babylonu - všichni běženci, zajatci i pozdější navrátilci museli kopírovat takzvaný Úrodný půlměsíc. Trasa tvořila velký oblouk: Z Jeruzaléma se vydali na sever přes Samařsko a Sýrii, k řece Eufrat, podél toku řeky Eufrat pak na jihovýchod dolů do Mezopotámie až do samotného Babylonu.  Cesta tedy trvala přesně 4 měsíce, při celkové délce cca 1 450 km a zhruba 120 dnech na cestě to znamená průměrné tempo kolem 12 až 15 kilometrů za den. Vzpomínám na pochod zajatců z Niši na Sibiř - vyprávěla jsem tady. Možná jejich cesta byla ukrutnější než ta do Babylonu přes poušť. Obojí zbytečně. Kvůli zvrácenosti lidských srdcí.