TVAROVÁNÍ SE DO ŽIDLE

To jsem tady už jednou psala. Naše zadnice začíná přijímat tvar židle, když na ní příliš často sedíme. TADY.

Víte, co považují někteří lidé za nejhorší vynález lidstva? Židli.

Dostala jsem k vánocům knížku od spisovatele - fyzioterapeuta Pavla Koláře. Myslela jsem, že to bude kniha více komerční, není, ale i tak je zajímavá. V jedné z kapitol autor přirovnává sezení k syndromu kapky. Když kapka pomalu, ale neustále, kape, vyhloubí důlek i v betonu. Když se něco dělá dlouho a opakovaně, má to důsledek.
Sezení také má důsledek. Ačkoli sed považujeme za prima relaxační "aktivitu", organismus při něm chřadne. Ochabuje svalový systém, a to i vnitřní svalstvo - v oblasti páteře, žaludku, jícnu, pánevního dna, a také bránice ( to mne jako zpěvačku obzvlášť zajímá).

Bránice je hlavní dýchací sval, ale svým pohybem nahoru a dolů rozphybovává a stabilizuje i vnitřní orgány. Když bránice necvičí,  mohou tyto orgány onemocnět. Nemají nás tedy zajímat jen bicepsy a lýtka, ale také vnitřní svalstvo. Bránice se rozhýbává pohybem těla, kvalitním dýcháním, tak povzbuzuje k činnosti lymfatický systém v břiše, a pokud se bránice nehýbe, lymfa neproudí. Tukové buňky se nevstřebávají přímo ze střev do krve jako ostatní živiny, ale skrze enterocyty se tukové buňky propašují přímo do dutiny břišní, a odtud se teprve lymfou dostávají do krve. No, a můj závěr je, když se nehýbeš, tukové buňky se na břiše hromadí! Takto to pan Kolář výslovně nepíše, ale já si to jako laik takto vysvětluji. Sedím, tloustnu na břiše. To mi dává logiku.

Že je přílišné sezení i mým problémem, je vidět na opakovaných návratech k psaní blogů o sezení. Sice tochu cvičím, chodím plavat, ujdu denně kolem 5000 kroků (to jsou ty chvíle, kdy chodím s mobilem v kabelce), ale jinak kromě běžných činností v domácnosti sedím. U stolu, u klavíru, u počítače, u knihy. Ještě jedno povídání třeba ZDE.

Na titulce je jedno pěkné křesílko, ze Stockholmského veletrhu z roku 2014.