STŘÍPKY O TATÍNKOVI

Je typický podzimní sychravý den. Mrholí nebo prší už celý týden. Z šedivé oblohy pořád něco padá, listy na stromech hýří barvami a mezi už spadaným listím na zemi se lesknou kaštánky. Nikdo, kdo má ještě v sobě kus dítěte, neodolá a pár si jich strčí do kapsy. Tak i já. Šla jsem na autobus, který mne má dovézt k mamince, a napadá mě, ukážu jí kus čerstvé přírody. Kaštánky se jí líbily, pohladila, zavzpomínala.
Já jsem taky vzpomínala. Když jsem chodila na základku, do školy jsme měli, my žáci, povinnost ledacos sbírat. Staré papíry především, na jaře pak různé byliny. To tehdy tatínek vzal kosu a posekal vysoké kopřivy v koutě zahrady a já jsem sušila a sušila... A jednou přišel úkol, že máme do školy přinést nasbírané kaštany. Nějak se stalo, že kamarádi všechny v místech, kde jsem o jírovcích věděla, vysbírali. Doma jsem fňukala, že nic nemám. Tatínek neváhal, a i když už byla tma, vzal kbelík, mne za ruku a šli jsme do zámeckého parku. Ne tam, kde se seká tráva a cestičky vysypávají pískem, ale hlouběji za bránu, do divočejší přírody, cestou na Obodř. A tam jsme je našli. Spoustu krásných kaštanů!! Schovávaly se v mokrém listí stejně jako ty dnešní. O 55 let později, o 70km dál. 

3.5.2026
Všechny věci postupně stárnou, odcházejí ze života, aby uvolnily místo věcem novým...
Jako malá jsem sbírala známky. Začalo to tím, že mi můj vzdálený bratranec Daniel z Francie věnoval při své návštěvě malé album francouzských známek. Stačilo projevit malý zájem a už mi tatínek koupil větší album, druhý, třetí...  a doma probíral staré dopisy a spolu jsme odlepovali známky. Staré, německé, protektorátní, a další, řadila jsem je podle barev, no, byla toho hromada. Že jsem spíš na tu krásu než historii se projevilo tím, jak jsem si chodila kupovat aršíky. Flora a fauna, to bylo ono, krásné a barevné, a známky si kupovala i kamarádka. Nakonec jsem dávno před lety alba vyhodila, nicméně jako ptáky milující jsem si zakoupila před čtrnácti dny aršík limitované edice ptačích známek, vydaných k stoletému výročí ČSO.
Ale o tom zápisek není. Je to o tatínkovi - on totiž byl taky sběratel. Sbíral odznaky a staré mince, sbíral třeba i hodinky a budíky, staré časopisy nevyhazoval, ale listoval v nich a vystřihoval si různé zajímavosti. Mince věnoval mému synovi (on je slušňák a dědečka neodmítal, nikdy neřekl, jestli ho to zajímá nebo ne). A teď při posledním úklidu jsem ještě našla papírové peníze. Staré, i z protektorátu. Kromě nich ve skřínce spočívala i pěkná řádka dávných zelených stokorun, ty jsem dala do peněženky, s kterou si hrají děti na nakupování.

20.5.2026

Mít muže, jako byl tatínek, za manžela nebo tatínka, byla výhra. Člověk pracovitý, moudrý, ochotný, přemýšlející, k tomu šikovný, a to desetkrát šikovný, a mohla bych pokračovat. Ne že by byl tak dokonale svatý, ale byl.

Jedna z jeho šikovností se týkala dřeva a uměleckého zpracování. Vyráběl třeba vázy, vázičky sklížením různých dýh a posléze vyřezáním do konkrétního tvaru (jeden kousek mám stále před očima na stole). Pracoval jako truhlář - kdysi v dílně při výrobě nábytku, později na stavbách. No a zálibu v umění provozoval doma v kuchyni. Intarsie všeho druhu. Zdobené zrcadlo, zdobené skříňky a kazety, a taky obrázky. O jednom chci dnes napsat, neb se týkal nás holek. Připravily jsme předlohu a tatínek ji zpracoval. 
Obrázek se Sněhurkou a sedmi trpaslíky vznikl opravdu v kuchyni, v sedmdesátých letech. Sestřička namalovala postavičky a já jsem s tatínkem vybírala dýhy, aby se hodily a byly v obrázku vidět. To jsem tehdy skoro všechny dostupné druhy dřev znala, jejich barvy, odstíny. Rozdíl mezi ořechem a třešní, jasanem, lípou a dubem.... A tady to máme:

Obraz vidím léta, stále.... ale zas, při vyklízení skříní jsem našla obrázky, jak je nakreslila sestra:

Oceňuji zároveň i maminku, že dovolila vyřezávat ty věci v kuchyni. V obyčejné malé panelákové kuchyni.