PĚTADVACET MINUT

Vyjeli jsme na dovolenou. A jeli jsme výborně. Až na....

...obrubník 100m před cílem. Před hotelem. K zničenému kousku chodníku přidejte ďolík v dlažbě, a je to. Jednoduše jsme píchli. Prorazili na boku kola plášť.

Já bych si zoufala. V cizím městě, malém městě, kde volat pomoc? Servis škodovek non stop??

Ale můj muž si nezoufal, ani nezanadával. Prostě vyházel z kufru auta kufry s oblečením a pár dalších nezbytností. Já jsem se bedlivě dívala, kde že je ta rezerva. Ano, byla tam, ještě přichycená šroubem, a v ní všechno potřebné. Hever jsem do té doby neznala jinak než z obrázku, takže vlastně jsem měla super zážitek.

A takhle vypadalo to píchlé kolo. Vlastně se zdá, že mu už ni není, že.

Bylo to rychlé. Kája se svěřil, že vyměňoval kolo u auta mnohokrát, jen na té naší oktávce to bylo podruhé. Během jednoho roku, a taky kvůli obrubníku - tehdy jsme uhýbali na kraj silnice houkající sanitce. Než přijel servisák, tak to muž pomalu vyměnil sám... Ale tehdy jsem se nedívala, utíkala jsem od nehody do práce, abych doběhla včas na hodinu.

Dopadlo to výborně. Druhý den jsme našli servis, ve stejném městě, kde jsme pobývali, pak do druhého dne bylo kolo opravené, tedy plášť, k tomu dokoupen stejný plášť na druhé kolo, staré pláště jsme tam ponechali k ekologické likvidaci, a rezerva je zpět na svém místě. Teda, píšu tady "my", ale já jsem se válela v posteli, zatímco manžel obstarával práci v servisu...

No a celá ta legrace na ulici trvala pětadvacet minut.

Jo a aby to nebylo málo, ještě jsme si museli nechat u našich elektrokol vyměnit brzdové destičky. Vrzalo to při jízdě nesmírně, a našli jsme super prodejce - opraváře kol ve městě, který pak do odpoledne kola opravil. Tedy opět, já jsem si lebedila v posteli s knížkou a manžel šel s koly těch 400 m sám. Líbám ho za jeho ochotu a vlídnost.