NA MORAVĚ NEBO V ČECHÁCH?
Lávka přes řeku. Na jedné straně Morava, na druhé Čechy. Jenže za nějakou chvíli přejdete znovu, a pak znovu, a zas... neb řeka Svratka krásně meandruje a dokonce vytváří mokřad, který si vysloužil být chráněnou krajinnou oblastí kvůli množství vzácných druhů ptactva. Nic zvláštního jsme zde neviděli, ale oni tam ti bahňáci budou, jistě samice sedí na vejcích a samec je bedlivě hlídá!
Po našich diskusích, jestli jsme na té či oné straně hranice, manžel rozhodl, že je to jedno, vše je v jedné republice na Vysočině.
Nicméně mostků a lávek bylo více, všelijakých, a polorozpadlých, a ani jsem nefotila vše... (přidávám i meandry říčky):
Vyjeli jsme z deštivého Liberce, přes Turnovsko, Pardubicko - a bylo to krásné, neb tady se zeleň stromů i luk jevila tak zeleně! No a jeli jsme dál a dál, a ejhle, jsme zase v horách. Zase stromy téměř bez listí, zas ta zima a déšť. Nicméně jsme odpoledne a večer odpočali, pospali, koukli na film v TV (to doma nemáme), užili si večeři o mnoha chodech (pro mne jako vegetariánku o málo chodech), a druhý den ráno jsme vyrazili na výlet. Zima nezima, bylo to fajn, neb nepršelo a krajina je zde nádherná. Jiná. Samý kopec, nejsou tu velká města a lidé si jsou blíž.
Dopoledne jsme absolvovali výlet v lese i v Polesí a naše odpoledne pokračovalo zase trochou vzdělání a kulturou, že. Bohuslav Martinů je velikán této oblasti, a Poličští si ho povaují, a považovali si ho už za dob komunistických, kdy ještě byl na černé listině pro svůj život v USA. V kostele svatého Jakuba, jenž je opravdu krásný, po požáru krásně opravený do původního gotického obrazu, je ve věži světnička, v níž se malý Bohuslav narodil. Celý výlet zakončila hruškovice a dortík v kavárně.
Na jedné z fotek je vrba babylónská, tam u rybníka pod hradbami, krásná....
Cestou zpět do Milov jsme jeli přes Telecí, kde jsem zavzpomínala na své přátele... a můj akční muž pak zabočil na Lucký vrch. Úplně jsem zapomněla, že jsem tam již byla a jak to vypadalo tehdy. Jo, byla na něm kromě hostince nádherná vyhlídka. Nikdo nám neřekne, jestli jsme viděli Orlické hory nebo i Jeseníky, ale připravenou čarodějnickou fatru jsme rozeznali na první podívání.
Přes Lucký vrch vede i pěší turistická cesta směr Polička. Po ní jsem před takovými pětadvaceti lety několikrát šla s Endym a s dětmi... Ony vždycky tak spěchaly, aby už byla ta restaurace a oběd..., že si pamatuju jen to letní slunce a nekonečné kroky přes louky a vesnice. A pak i bláto, na to živě vzpomínám, jak nebylo kudy přejít, a já se děsila, jak to děti zvládnou, abychom na ten oběd zašli čistí a upravení...
V Poličce je několik takovýchto krásných zachovalých a opravených krámků:
Pak taky na náměstí všemu kolem dominuje nejkrásnější morový sloup v Čechách, zapsaný spolu s radnicí a kostelem do národních kulturních památek, jichž je v republice asi čtyři sta.
A protože se počasí umoudřilo, protáhli jsme pobyt v Milovech o jeden den. Místo jedné noci dvě. Ráno počínáme "tradičně" v bazénu plaváním, a pak startujeme na výlet. Dnes tedy skály, Malinská a Drátenická. První nás překvapila prudkým stoupáním po bludných kamenech a druhá zas zakázaným přístupem kvůli hnízdění vzácných druhů ptáků. Asi sýc rousný a krkavec, to jsou ti zdejší chránění ptáci, podle vývěsní tabule. Chválím tento ochranitelský přístup k mladým sovičkám a k dalším Božím tvorečkům...
Zase voda - to je Černý potok:
V lese je ptačího zpěvu tolik, že ani nezvládám jednotlivé písničky rozeznávat. Ale nějaké kytičky jsem nafotit mohla:
Po obědě v Milovech z Milov odjíždíme. Cestou se stavíme v Luži, v sousedsví hradu Košumberka, již jsme tu kdysi byli - to jsme v blízké vesnici nacvičovali jako hosté pár jazzovch kousků s kapelou. Je tady tak krásně (a kde v Čechách krásně není?). Zde to byl kostel panny Marie a plno kvetoucích stromů a květin. Třeba pampelišky u nás doma sotva otvírají svůj obličejík, a v Luži již vyrábějí bílá pápěří.
Usínám v autě. Najednou zastávka. "Chceš si to tady prohlídnout?" Jasně, chci. Je to Chlumec nad Cidlinou, jsme u zámku Karlova koruna. Já se těším na zmrzlinu, ale předtím procházíme nádherným parkem Kinských. Jsme zase "v kraji", duby a javory mají lístky, kaštany se vztyčují se svými bílými poupaty, a magnólie, které u nás ještě před dvěma dny měly stěží růžová poupata, již opadávají. Zámek je zavřený (je půl páté), cukrárna je otevřená. Pozorujeme Martina Maxu s nějakou dívkou a jeden zamilovaný pár - ona je tak nesmělá, ale půvabná svou křehkostí a nejistotou. Mám letos první zmrzlinu a horu šlehačky a srdce roztáté....
A to je konec našeho putování. Teď jsme doma, kontrolujeme, proč nám netopí kotel, oba máme studené nosy, a venku nám zatím krásně rozkvetla višeň, ptáčci sezobali všechna zrníčka z krmítek, otevřeli jsme lahvinku Primitiva a hurá zítra do pracovního týdne!
Jenže - co nesmí na prvního Máje chybět? A není to Prvomáhjový průvod! ? ... Přeci:
POLIBEK POD KVETOUCÍ TŘEŠNÍ!
