MŮJ VZTAH K ŽEHLENÍ

Mít věci na sobě i kolem sebe jako ze škatulky je pěkné. I v době módy ležérní, módy lněné či teplákové. Vytáhnout z kabelky sežmoulaný kapesník není paráda a jít spát v pomačkaném pyžamu zase není sexy. Natož třeba zmačkané šaty či svetr v práci.

Možná právě ty nevyžehlené oděvy na ramínkách ve velkých obchodních řetězcích mne odpuzují a odrazují byť jen vkročit mezi regály....

Spousta žen tvrdí, jak nerado žehlí prádlo. Třeba dnes mi kadeřnice, mladá holka, říkala: Já nežehlím nikdy. A to zase já žehlím všechno kromě ponožek a toho, co se žehlit nesmí. (Dokonce nyní žehlím už ve dvou domácnostech.) Přiznám se, že jsem v minulosti taky obtiskla nepatřičně žehličku do vlněného svetru a jindy žehličkou rozmazala gumový obrázek na Kájově tričku (kdo nic nedělá, nic nezkazí). Jako patnáctiletá jsem si na vlastoručně upeteném oranžovém modelu napařila jeden rukáv úplně dohladka, i žerzej zmizel. Už je to dávno zapomenuto.

Nápad vyjádřit se k žehlení přišel včera. Byla tu totiž přede mnou hromádka 41 kapesníků, za dva a půl dne manželovy rýmičky.

Maminka v mém dětství pracovala v prádelně. Hned u expediční haly za rohem se schovávala místnost pro účetní. Často jsem tam za maminkou zašla cestou ze školy. Počítám tak první, druhá, třetí třída. V kanceláři jsem si hrála s psacím strojem nebo si kreslila... a někdy mne maminka vzala do provozu. Prošly jsme halou plnou regálů s nažehlenými ubrusy, ručníky, prostěradly, a za ní voněla ta opravdová prádelna. Vany, pračky, plno páry a horka ve vzduchu. A ještě dál, tam se žehlilo. Několik žen obsluhovalo velké mandly, některé se oháněly žehličkou u žehlicích stolů s různými nástavci, hlavně s rukávníky, a z jejich rukou vylézaly nádherně vyžehlené košile, kalhoty či pláště. Asi pláště zdravotníků, co já vím.... To jsem sledovala, jak se to s tou košilí správně dělá, a musím říct, že jsem dost okoukala a žehlím košile pěkně, rychle, a hlavně je umím hezky skládat. No a pak tam stál skrčený malý mandl, kde se mandlovaly drobnosti, polštářky a kapesníky. A k těm mě pracovnice prádelny pustila. Měla jsem protekci, děti do provozu samozřejmě nesměly, a já hrdě mandlovala ty kapesníky a na druhé straně jsem je srovnávala do komínků. Stejně tak jsem skládala kapesníky dnes:

Později, už jsem byla dávno velká holka, došlo k žehlení plínek vlastním dětem. Neodbývala jsem to, vyžehlené plínky totiž byly jaksi měkčí na ty dětské zadečky než nevyžehlené. Mám srovnání, kamarádky, které porodily děti ve stejnou dobu jako já, pleny nežehlily. Mojí specializací bylo, že jsem si k práci otevřela jakýkoli zpěvník, dala ho před sebe, žehlila a zpívala.

Naučila jsem pak žehlit také svoje děti. Nejprv jsem u velké hromady prádla (a že v rodině s třemi dětmi bylo prádla požehnaně...) vznesla pokyn, každý žehlí 20 minut! To nefungovalo. Nejstarší si vybral jen to rovné prádlo, dcera se courala s několika tričky a na nejmenšího zbylo pro něj příliš obtížné žehlení. Vlastně to byl způsob, jak bojkotovat mou výchovu. Udělala jsem tedy tři přiměřené hromádky, každému vzhledem k pohlaví a věku, a ať si to každý žehlí, jak chce dlouho.  "Zbytek" (tedy většina) byla moje práce.

Většinou ženy u žehlení koukají na televizi (kterou my nemáme). Třeba Kolářová ve Vratných lahvích na Svěrákovu - manželovu otázku, jak se může koukat na tak hloupý seriál, odpovídá otázkou: A žehlil´ s někdy?

Jeden z nejlepších počinů v pořizování "nezbytných" věcí a přístrojů do domácnosti je supr žehlička. Stále si ji chválím.

Máme se moc dobře. Nemusím prát na valše, nemusím ždímat prádlo ručně, nemusím většinou ani nic rozvěšovat, žehlení je pohádka.... až se stydím, co druhá (větší) polovina světa...?

PS:

Po pár dnech rýmové martýrium navštívilo i mne. Moje hromádka před chvilkou vyžehlených kapesníků je subtilnější, čítá pouhých 13 ks. Ovšem já hojně využívám cleenexů.