MĚLA JSEM GABORKY

Sháněla jsem před rokem na svatbu k šatům červené boty. Nedařilo se mi. Až jsem narazila na Gaborky. Červené, semišové, s uzavřenou špičkou. Tak byly moje. Zde o nich píšu.

Nevím, jak to máte vy, ale já si nové věci povětšinou chráním a nosím až s odstupem času, asi abych té novosti neublížila nebo abych si udržela krásný pocit, že mám něco nového. Nevím pořádně, proč, ale i tyto botky, ačkoli jsou na nošení super, dá se v nich chodit i bez silonek!, jsem nosila málo. Tak málo, že bych to spočítala na prstech.

No a letos se mi při první procházce podařilo odlepit kousek podešve na špičce boty. Ptám se manžela, chceš to zalepit nebo mám odnést k ševci? Odpověděl, to je maličkost, zalepím.

No a při manipulaci s lepidlem toho Chemoprénu vyběhlo z tuby příliš velké množství a botka byla celá olepená. Muž se zamračil, čistil, čistil, až vyčistil, ale umyl i barvu.

To jsem si povzdechla, byly Gaborky, nejsou Gaborky. A ty samé již v obchodě nemají v mé velikosti (poněvadž první rada manžela byla, ať si koupím nové). Strávila jsem večer u internetu a našla nějaké jiné příhodné boty (tedy zase Gaborky) a objednala je do obchodu, kde pololodičky mohu vyzkoušet a koupit - nekoupit.

A Kája se snažil dál a dál, až jsou nakonec obě boty skoro stejně červené, lepidlo na boku botičky z dálky vůbec vidět není a já myslím, že je ještě budu nosit. Vydělala jsem na tom. Mám teď Gaborky dvoje.