
MÁM ŽÍZEŇ! MÁM HLAD! JE MI HORKO! POZOR, AUTO! COJE TO?

Nastupujeme do autobusu o půlnoci v Praze a vedoucí zájezdu se ptá: "Máš kolo?" "No, jasně...", nechápu. "Když v zimě jezdíš na lyže bez lyží, tak se jen ujišťuju, že nejedeš bez kola?", vysvětluje Ivan a brzy na to vypuká odjezd do Chorvatska.
Zapomněla jsem, jak Chorvatsko a chorvatské moře miluju. Procestovali jsme ho mnohokrát, sami i s cestovkami (na kololodích asi sedmkrát). Pak jsem na kole jezdit přestala, po úrazu kolene, a na dovolenou jsme jezdili jinam. Teď je červen, pocit, že je vše v plném běhu a my si jen tak "odskakujeme" trénovat těla s kamarády na Kornatské ostrovy. O to víc jsem potěšena dovolenkovým pocitem, který mne hned pohltil a byla jsem tak šťastná (to jsem i teď, jen to teplo a moře nemám).
Útrapy cyklistiky ovšem probíhaly v plnosti. Hlad není to nejhorší, spíš bývá motivací ke spokojenému spočinutí v přímořských hospůdkách. Žízeň je horší - ale zas to byla víceméně opět touha po kavárničce s výhledem na moře, horko mi bylo jen při jízdě do kopce a auta - to je kapitola sama pro sebe. Od jisté doby se jich bojím víc než obvykle, (tedy od srpna minulého roku, kdy jsem se na kole potkala s autem), takže pokud kdokoli z kamarádů (nedej Bože, třeba i můj miláček!) vybočí na silnici doleva, mám strach. Já sama jezdím pěkně při kraji a třeba i zastavím, když se mi situace zdá nebezpečná či nejistá. Jsem pak poslední, nu což, ale bez úrazu.
A teď trochu k samotným výletům. Bylo jich pět, navštívili jsme šest ostrovů, dvakrát (rsp. 4x) jsme pluli trajektem, nepršelo ani jednou, koupali jsme se každý den. Moře mělo ideální teplotu, kolem 24°C. Užila jsem si plavání na otevřeném moři, ach, ta slast!
První den jsme byli ze všeho tak unešeni, že jsme nestačili sledovat čas a kvůli tomu nestihli pořádně prohlídku Zadaru. Zato jsme popili pivko u bahenního jezera, v Ninu, nejstarším chorvatském královském městě si zazpívali v kostele, viděli jsme nejmenší katedrálu na světě, viděli jsme kostel svatého Mikuláše postaveném na mohyle prehistorické hrobky, a taky jsme snědli pizzu. V Zadaru jsme stihli jen poslechnout Mořské varhany vytvořené Nikolem Bašiˇ´cem a k tomu jsme přidali pár fotografií od Pozdravu Slunci.
Jo a Jirka píchnul kolo. Kluci ovšem byli šikovní a spravili ho co by dup.
Plavky vozím v cyklistické brašně pořád (chtěla jsem napsat "i v zimě", ale to přeci nikam na kole nejezdím). Už jsem se zmínila, moře bylo teplé, v některých místech - třeba v Lovišči - i velice klidné, takže plavete 500m tam a 500m zpět. Když jsou vlny, nepouštím se daleko, jednak mi vlny nejsou příliš příjemné a pak si šetřím síly, abych se zcela nevyčerpala pro další kolojízdu.
Na trajektu se nám taky líbilo. Sice slibovaní delfíni nepřipluli, ale džusík na baru to jistil.... a ty výhledy, no krása! A taky se pobytem na lodi vyskytl příhodný čas k moudrým rozpravám i k cvičení:
Auta! Většina silniček zela prázdnotou a jelo se po asfaltu výborně, sem tam se vyskytla silnice s větším provozem (nebo se objevil nečekaný provoz na těch liduprázdných silničkách). A pak přišla šotolina.

Kolem Vranského jezera. 2km, 3km, to by šlo, ale osm... Máte zápěstí roztřesené jak po letité zátěži po testech psaní všema deseti. Nebylo zbytí, tudy vedla cyklostezka. Pak kamarádi na dalším rozcestí vymysleli - podle mapy - cyklostezku kamsi do lesa... jak to Miláček uviděl, my dva jsme se na jeho příkaz vrátili, jeli pěkně po asfaltu, i když oklikou, stihli jsme si zaplavat, odpočinout, fotit.... a pak přijeli (nebo se spíš doplazili) kamarádi, kteří to vzali tou zkratkou. Nevím, je-li hodné obdivu, to jejich sebemrskačství.
Teď něco ke květeně a ke zvířátkům. Ze zvířátek to byli povětšinou ptáčci, zpívali moc krásně, racky nerozpoznávám, neb u nás nebydlí, a pak už jsme viděli jen sem tam nějakou ještěrku, psy a kočky. A motýly! Zvláště poslední den, na ostrově Dugi otok žilo motýlů jak v Motýlím domě.
Ano, na obrázku kromě žluťáska je možné vidět kvetoucí opuncii, kde si motýlek pochutnává a kde asi taky klade vajíčka, která určitě doma ve skleníku nechcete.
Co takhle Jazzová kavárna? Super místo, hned vedle katedrály svatého Jakuba v Šibeniku.
Jednak bylo ráno, pak jsme měli omezený čas na prohlídku, tak jsme jen chvíli poslouchali jazzovou muziku z reproduktorů a prohlédli si vnitřek. Jako hlavní cíl jsme si chtěli prohlédnout katedrálu z 15. století. Zařazenou od roku 2000 do Unesca. Na jejích římsách se objevuje 74 hlav! Stavba byla vybudována pouze z kamene (vápence z nedalekých lomů a mramoru z ostrova Brač). Katedrála je dlouhá 39 m, vysoká 32 m a půdorys má podobu kříže.
Čím je katedrála sv. Jakuba tak výjimečná?
Katedrála svatého Jakuba vás potěší několika unikátními prvky, které se odlišují od ostatních evropských katedrál:
- jediná katedrála v Evropě postavená výhradně z kamene z lomů na ostrově Brač , Korčula a Rab
- první evropská montovaná stavba na principu štěrbinových panelů
- jediná budova, vnější objem plně odpovídá tvaru vnitřních prostor
Poslední fotky - u tohoto kostela stál náš hotel, domov na necelý týden ve městě Sveti Filip i Jakov. A tam jsme taky hráli a zpívali.
To by pro dnešek stačilo :), na kole zas příště.