KDYŽ SE PODZIM POVEDE

Když se podzim povede, nastává nejkrásnější čas v roce na procházky.

Je chladno, ale nefouká, sluníčko svítí, i když příliš nehřeje, stromy pokojně pouští své listy k zemi a před námi se otevírají nové scenérie. Na zemi to šustí, nahoře slunce svítí, voda v rybnících vytváří lehkou skleněnou pokličku, svádí k hodu kamenem, co to udělá - a coby, žbluňk!
"Kam pojedeme? Co třeba na Valdštejn?" Tak jedeme k Hlavatici a pak obejdeme kus lesa k Valdštejnu a zpět. Je krásně. Uplyne týden, a stejná otázka: "Kam pojedeme? Na Hrubou skálu?" Já neodporuji (totiž mému generálu doma ani odporovat nelze a navíc teď nemám důvod), tak jedeme. Vyplatilo se, na zámku je navíc krásná prodejna se šperky z minerálů, tak zatímco Kája leze na věž a rozhlíží se po okolí a sleduje šest letících balónů s výletníky, já zkouším náhrdelníky.

Následující den už nezazní otázka, ale pouhé oznámení: "Pojedeme do Skaláku!"  A tak jedeme, a je to krásné. Co bylo minule shora, dnes je zdola, a skály jsou úchvatné. Já tiše vzpomínám, kolik času tam v dobách mého žití v Turnově trávili moji synci, vzpomínám, kdeže je asi ta skála, z níž ten mladší spadl, pobyl si v nemocnici jen týden a povstal z lůžka bez jakýchkoli zlomenin a trvalých následků a zcela zdráv. Tyto myšlenky mne napadají hlavně u symbolického hřbitova horolezců. Každý rok přibývají nová jména, a já jsem vděčná za život toho našeho.

Kemp v Sedmihorkách je to poslední, co míjíme cestou k autu, a já si říkám, ano, podzim je nádherný. 

A je důležité podotknout - pro chvíle, kdy se choulím a mrmlám, že je mi zima - není špatné počasí, jen špatné oblečení! Jojo, dámy to mají těžké, když chtějí oblékat sukénky a podpadky a krátké žakety i v zimě...