KDYŽ NĚCO CHCETE, MUSÍTE TO ŘÍCT!

14.09.2020

V mém případě říct Vesmíru a pak napsat e-mail.

Svůj současný domov obýváme již devátý rok. Je to krásné místo, veliké město, přesto bydlíme na jeho kraji, kde máme zahrádku, potok, vlastní studnu i s čističkou, bydlí tu hrdličky, netopýři, spousta mravenců a krtků, pálí se tu v létě ohně, voní růže a magnólie, jablka se kutálí přes plot k sousedům... a jsme přitom na červeném autobuse, jen dvě minutky. Znamená to, že pokud nejedu "do města" autem s manželem, musím se trefit na minutu přesně k autobusu, který po většinu dne jezdí jednou za hodinu. To by nevadilo, zvyknete si. Ale vadí, když za deště, sněhu či větru přešlapujete s několika staršími lidmi a s dětmi jedoucími do školy na zastávce, kde není žádná střecha, zídka, nebo aspoň strom, kde byste se mohli schovat. A třeba zrovna nemáte deštník a rukavice.

Domorodci mi řekli, že kdysi tu budka stávala. Jednou do ní nabouralo auto, boudu poničilo, město ji odklidilo.... a nic.

Stěžování si jeden druhému na zastávce za deště nestači.

Napsala jsem na FB dotaz jednomu známému z městského zastupitelstva, zda mi nemůže poslat kontakt na kompetentní osobu v této oblasti. Za pár dní jsem dostala mejlovou adresu, a pak už to bylo ráz na ráz. Slušná odpověď, za 10 dní zprávička, že rada stavbu schválila a že do dvou měsíců krytá zastávka bude. Tak jsem jen čekala... a jednoho dne se objevila vybagrovaná díra, nadějný příslib, pak trochu betonu... a za další tři týdny najednou tu stojí krytá zastávka! Slušně a ráda jsem poděkovala... a děkuji pokaždé, když se do ní schovávám před nepřízní počasí, na lavici si třeba odložím tašku, děkuji, když vidím, jak starší paní usedne a maminka s dítětem se také schová pod střechu.

Stačilo tak málo. A je hodně radosti.