KDY BUDU STARÁ?

Někde jsem četla, že žena se stává starou v okamžiku, kdy se stane na ulici neviditelnou. Neviditelnou pro muže, samozřejmě.

Vychovali mne v čisté křesťanské víře, kde nějaké flirtování nemělo místo. Ani ve škole na střední nebyl prostor k flirtu, byla jsem ve třídě se samými děvčaty. A hned v šestnácti jsme byly vhozené do nemocnice, v šest ráno, mezi nemocné, umírající, lidi po amputacích nohou, po operacích nádorů, cév, to bylo na chirurgii, a pak na internu mezi dlouhodobě nemocné s různými vypěstovanými nemocemi nebo akutními problémy břišních orgánů. (Dnes děvčata chodí na klidnější a "veselejší" oddělení, než my.)

Pohledy mužů na ulici mě spíš znervózňovaly. Vždycky za rohem jsem se prohlížela, jestli nemám odpáranou podšívku na sukni, oko na punčoše či rozmazanou rtěnku.

Pak jsem si zvykla. Vlastně je to milé, když se někdo za vámi otočí, že se mu líbíte. Nedávno mne oslovil pěkný pán, že prý ať se nezlobím, ale že mi vykukuje kombiné v rozparku sukně při chůzi... Vykukovalo :) a já jsem si říkala, jak jsem IN, dnes jsou totiž různé divné věci běžné. Děravé džíny a tepláky, například.

A čas běží .... později.... už se nikdo moc neotáčí.

Ženy, které svoji osobnost celý život staví na kráse, mají stárnutí těžké.

Naštěstí mezi ně nepatřím. Stárnu si pěkně po svém a spokojeně.