JAK SE HRAJÍ SEMAFORY

Potřebujete k tomu dítě s náklaďákem ve věku tří, čtyř let. A obíhací kolečko. U nás z kuchyně na chodbu, dlouhou chodbou zpět do kuchyně těmi druhými dveřmi. Chceme-li delší trať , přidáme obíhání stolu až do obývákové části místnosti.

Je to tak, že máte na návštěvě dceru a jejího muže a jejich dítě, které neodbytně vyžaduje pozornost. Je u babičky, tak chce pozornost moji. Ano, hraju si s ním, stavíme, posouváme auta na pomyslná parkoviště, jedeme vlakem třeba do Londýna nebo do Berouna, někdy vytáhnu sporák a vaříme kaši a špagety, někdy čteme knihu. Ale taky někdy si chci i já v klidu sednout s kávou a popovídat si dospělácky s dospěláky. Kluk si zatím jezdí s tatrovkou (tu totiž doma nemá) a pořád něco chce. Tak jsem popadla tři papíry, narychlo načmárla kolečko zelené, oranžové a červené. Ukážu mu červené, on stojí a trpělivě a němě čeká. Pak ho pustím na zelenou a on šťastně jede kolem dokola po bytě a zpět k "semaforu". Mezitím mám čas účastnit se hovoru s návštěvou. Vstrčím mu červenou, malou pozornost mu dám, asi tak, teď musíš stát, viď, no jo, a už blikne oranžová a jede se dál. Kupodivu hra vydrží dobrou půlhodinu, jsme spokojeni všichni. Pak ho pošlu natankovat a zaparkovat.

Za týden chce semafory zas. Tak k papírům přilepím špejle, aby se mi líp střídaly barvy. Myslím, že kdybych něco dokonale malovala a laminovala, kdybych zprofesionalizovala ty rekvizity, hra by mohla ztratit své kouzlo. 

Uplynul skoro rok a malý rošťák vymyslel inovaci: Babi, teď budeš jezdit ty a já budu ten semafor. Trochu se vzpouzím, že teda ne, auto před sebou strkat nebudu, představte si mě, to by bylo nejen směšné, ale i nemožné! Jdu na kompromis, že budu chodit. Tak chodím, u semaforu stojím, pak zas jdu a pak naštěstí zvoní máma a jde si pro kluka.