JAK JSEM ŘEŠILA UŠI

Pozor, uši mám normální, myslím, že i hezké (pokud se to dá o té pokroucenině na stranách hlavy říci), velké jako vše na své hlavě, souměrné, samozřejmě i čisté :) a rouškami neponičené, neb nosím, pokud opravdu musím, roušky povětšinou na zavazování v týlu. A dobře slyším.

Měla jsem jiný problém. S dírkami na náušnice.

Nosila jsem náušnice všeho druhu, co mi slušelo... až jsem od milého dostala krásné smaltované kruhy. A ejhle. Na uších vypadaly jak dva velké terče. Kroutila jsem s nimi, jak to šlo, maskovala dlouhými vlasy, ale pořád se zasekávaly na stranu. To se později vyřešilo, nechtě, jednu náušnici jsem ztratila.

Mám špatné uši, myslela jsem si, náušnice nosím ráda, velké, výrazné, dlouhé, visací, ale NIKDY ne kruhy. A co nemůžete, to právě chcete, že?

Loni v létě, na dovolené v Ústí nad Orlicí, jsme s manželem (tím milým, viz výše), zašli do zlatnictví. Do prvého, do druhého. Že mi koupí náušky, kruhy, to by chtěl, to se mu na holkách líbí... Dosud jsem mu nepřiznala, že kruhy fakt nemůžu. Takže jsem vyjevila svůj problém, a že kroužky jen takové, co visí na háčku nebo na puzetě. Sehnali jsme, stříbrné, koupili jsme.

O ulici níž bylo další zlatnictví. Takže jsme zašli i tam, a zkoušíme jiné kruhy. Paní zlatnice na mne kouká, souhlasí, že fakt kruhy ne... a pak řekne: Ale vy máte špatně píchnuté dírky v uších! Cože? To je ten důvod? Tak si nechám nové dírky, zalaškovala jsem, a manžel hned koupil kruhy přímo do uší. Tak to budu muset dotáhnout...

Pozn.: Správně, je tu jen jedna náušnice, neb jsem druhou ztratila v zimě díky rouškám, k tomu čepice a šála... a neštěstí bylo na světě. A ta odrostlá manikůra, na to se nedívejte, přece je ilegální v době covidové chodit na nehty, ne?

Vzpomínala jsem na moje první zlaté náušničky od maminky. Bylo mi pět, a přijel na návštěvu strejda, doktor. A že mi uši propíchne. Tak jo, byla jsem statečná. Viděla jsem v hrnci na plotně vyvářejíí se jehlu, pak chvějící se ruce strejdy Pravdomila, a víc nevím, jen že maminka pak vařila heřmánkový odvar a několik dnů mi ošetřovala ouška.

No a teď mi je 58, a chci dírky??? Objednala jsem se k lékaři, o němž jsem věděla, že prostřeluje ušní boltce ( a možná i jiné části obličeje) a že má estetické vlohy a je šikovný. V čekárně jsem hnedka seděla vedle mladé maminky s miminkem, po chvíli ona nesměle: Nejste paní učitelka? - No jo, Sáro, jsi to ty! Tehdy jsi byla ve čtvrté třídě, když jsem tě učila... Milé setkání. Ale zpět. Lékař tedy že je šikovný. Byl. Uviděl moje dírky, zhodnotil, že by to mohlo jít, abych kroužky mohla nosit, a pif pif, hotovo. Šest týdnů nevyndávat nastřelené náušnice. Takže chodím s malými pecičkami, po šesti týdnech s bolestí a krvácením vyměňuji za pecičky zlaté, a po dalších třech měsících zkouším nějakou jinou bižu, stále to krvácí, bolí... zahojeno po sedmi měsících, a to tak, že to nesmím moc trápit. Ale stálo to za to. Neb jsem odměnou hned po novém propíchnutí ušních boltců dostala darem pravé zlaté kruhy... Měla jsem je od té doby jednou, stále moc náušnice nestřídám a musím v nich i spát, to zatím nechci s velkými náuškami v uších, ale jistě se to časem poddá.

Na fotce jsou nové zlaté kruhy a nové maličké zlaté puzetky, obojí jsme koupili hned na cestě od lékaře.

Takže pokud nové dírky, tak půl roku minimálně počítejte s hojením. A máte to za sebou!