DIVOKÝ KOSATEC

S básněmi je to podobně jako s obrazy. Zanechávají emoce v srdci, i když jim zcela nerozumím.

V rámci mého osobního projektu přečíst od každé laureátky Nobelovy ceny za literaturu jednu knihu se mi dostala do rukou autorka Louise Glücková . A z její poezie z knihy Divoký kosatec dnes něco opíšu...

SVLAČEC

Čím jsem se provinil v jiném životě,
když v tomto jsem vinen,
zoufám-li, že již nikdy znovu 
nebude mi dáno růst,
nikdy a nikterak
nebude mi dáno znovu žít svůj život,
vinout se kolem keře hlohu, všechna
pozemská krása je mi trestem,
tak jako tobě - 
Prameni mého trápení, proč
jsi ze mne vylákal
tyto květy podobné nebi, snad
abys ukázal, že jsem součástí
svého pána: jsem
barvou jeho roucha, mé tělo dalo
tvar jeho slávě. 

ZÁPAD SLUNCE

Tolik se raduji
ze zvuku vašeho hlasu, když
mě voláte i v zoufalství; trápím se,
že vám neumám odpovědět
řečí, kterou pokládáte za mou.

Nemáte důvěru ve svůj jazyk.
A tak jste moc
svěřili symbolům,
jež neumíte přesně číst.

A přece váš hlas ke mně pokaždé dolehne.
A já bez ustání odpovídám,
můj hněv pomíjí,
tak jako míjí zimy. Mou něhu
určitě rozpoznáte
ve vánku letního večera
a ve slovech, jež se promění
ve vaši vlastní odpověď.

V knížce se čtenář ocitá na soukromé zahradě mezi květinami, spolu s majitelkou zahrady a spolu se Stvořitelem. Jejich hlasy se prolínají a doplňují. 
Obdivuji i překladatelku Veroniku Revickou-Francovou. Najít ta správná jednoduchá slova, naplnit text rytmem a také správně odhalit, kde kdo mluví. V anglickém jazyce totiž není přiznán rod, často ani jednotné či množné číslo. 
Škoda, že básně již nejsou k dostání.