CO MĚ KAREL NAUČIL, část 2.

13.02.2022

Kromě genů je nejpodstatnější pro charakter člověka, pro získanou morálku a etiku v životě rodina.

Moje rodina byla (a je) velice slušná. Křesťanské kořeny sahající do daleké minulosti u obou rodičů přinesly své ovoce. Milovat, nelhat, nekrást a nepodvádět, pracovat pro sebe i pro druhé, žít v úctě ke starším a autoritám, dobře hospodařit s hmotnými i nehmotnými hřivnami, být vlastenecká, nebát se vyznávat svou víru v Jediného Boha.

To jistě není výčet všeho :-)

Takže ze mne vyrostla hodná, k tomu rovná i odvážná a trochu puritánská dívka.

Rodiče nikdy netančili, neb tanec byl v jejich evangelickém vyznání víry hříchem. Já jsem tedy taky netancovala. Tedy, tančila jsem dvakrát. Jednou o tělocviku jsme nacvičovaly polku, a podruhé na svém maturitním plese jsem asi dva tanečky dala. Až jsem poznala Karla. Ten tančil rád, a že to spolu zkusíme. Šlo to snadno. A protože se mi tanec zalíbil, navštívili jsme také taneční pro dospělé a spoustu druhů tance a figur jsme natrénovali a s potěchou tančili.

Obrázek už je dost starý :-)

Jak naše plesy vypadají: Chodíme včas, začínáme tančit hned s prvními tóny orchestru, pokorzujeme, dáme High society, a když nás bolí nohy, což bývá tak kolem jedenácté po dvou hodinách "tělocviku", jedeme domů. Potkáme-li někoho známého nebo i jdeme s přáteli, vydržíme přes půlnoc, odneseme výhry z tomboly a šup taxíkem domů do hajan.

Líbí se nám všelijaké plesy. Supr bývají ty vesnické, třeba v Kacanovech s kamny na dřevo a uhlí v koutě, farářský ples v Praze mezi samými slušnými lidmi, kteří se neopíjejí, máme rádi i plesy noblesní, jako třeba ve Státní opeře, na Žofíně, v Obecním domě, dobré jsou ty městské plesy, kde vám starosta dá při vstupu růži, líbil se nám květinový ples v Hrádku s mísami plnými jídla, řízků a ovoce, super jsou i módní přehlídky, nejhezčí byla Beata Rajská ve Žďáru nad Sázavou. Plesy volejbalistů, kynologů a potápěčů mají své kouzlo v humoru, který přinášejí. Jen country bál není až to pravé...

Chodili jsme zpočátku v sezóně na ples každý týden, a to hnedle dvakrát, v pátek i sobotu, a neváhali jsme ujet i stovky kilometrů, když u nás doma nic nebylo. Třeba v Rokycanech jsme nečekaně byli vyhlášeni za nejsympatičtější pár a měli sólo (jak jsem se červenala), v Obecním domě jsme dostali lístky ke stolu vedle tehdejšího primátora Béma, v Tanvaldě jsem si zazpívala s orchestrem jednu píseň namísto hlavní zpěvačky, v Hradci Králové jsem zas byla vyzvána v předtančení do páru s profíkem z divadelního souboru.... Největší faux pas se mi stalo u nás doma (v Liberci), jdeme ze šatny nahoru po schodech a říkám, Kájo, já mám na botě žraloka... A u stolu zjišťuji, že ho vlastním i na druhé botě. Prostě botky byly rok v polici a nějak jim mezitím uschla podrážka. Co teď? Karel pohotově, pojď, v obchoďáku (přes ulici) mají do devíti, to stihnem. A koupili jsme nové taneční boty.

Musím říci, že ve mně trochu puritánství zůstalo, netančím až na vyjímky (třeba příbuzní) s jinými muži. Tanec má pro mne pořád poněkud sexuální podtext a zamilovanou náladu.

No a pak přišel covid, a netančili jsme už dvě sezóny. A k tomu jsme starší, náročnější, vybíráme plesy podle orchestru, aby hudba byla co k čemu, že.

A celé to psaní mne navnadilo, abych teď hned prolistovala internet, nekoná-li se někde nějaký příhodný ples? Nebo opravdu bylo všechno zrušeno?

PS: Plesy zmizely. Jen pár maturitních a JEDEN v březnu, na který jsem hned koupila lístky!