CO MĚ KAREL NAUČIL, část 4.

16.02.2022

Jizerské hory jsou takovou zimní posilovnou. Turisti nemají šanci na nějaký pořádný výlet, protože většina tras je upravena rolbou pro běžkaře. Kvůli sponzorům to prý musí být... No a pěší pak nemají kudy chodit. Po stranách cesty dvě klasické dráhy pro klasiku a uprostřed prostor pro bruslení (volný styl). A zbývají jen pangejty, ale choďte jimi! Navíc když většina běžkařů honí svaly místo možnoti se jenom kochat, zastavit, počkat, promluvit slovíčko... vyhnout se jeden druhému moc nejde kvůli nízké vzájemné toleranci.
V létě to není jinak. Jizerky se vyměnily za posilovnou pro cyklisty.

Naučil mne jezdit na kole kdo jiný, než tatínek. Trpělivě přidržoval kolo a běhal za mnou. Pak už to šlo. Jenže jsme se přestěhovali z Polabí do Liberce. Tady, jak se říká, buďto je vše do kopce nebo prší. Takže pro mne křehkou dívku cyklistika tedy nic moc... Navíc kolo není doma kde uskladnit, za další žádný cyklista nevypadá hezky a má mouchy mezi zubama, posléze ještě mluví o tom, kolik ujel a jak rychle a čeká pochvalu. Až mne to celé odpuzovalo.

To můj Karel na to šel jinak. Jednak mi koupil docela pěkné kolo, a pak vzpomněl, že jednou absolvoval cestu na kololodi v Chorvatsku a že to bylo fajn. To jsem chytře odmítla. Ale našli jsme loď, kde podle plánu měla být kombinace turistů a cyklistů. Tak jsme zájezd koupili a těšili se a v Bašce Vodě zjistili, že všichni mají s sebou kolo, jen my dva ne. U některých členů se dokonce projevoval absťák, pokud neujeli těch svých sto km denně po makadamu. Vyřešili jsme to. Plavba lodí je přece pro všechny stejná, koupání, jídlo, historické památky taky, ... ale jak ujít těch denních cca padesát cyklistických kiláků? Bylo nutné se přesunout z jedné části ostrova na druhý, kam mezitím doplula a kotvila naše loď. Prostě jsme jezdili stopem. V kopci jsme vítězně mávali z auta koloně našich kamarádů a všude jsme byli první. Něco jsme i ušlapali po svých. Chorvati jsou moc milí a nebyl problém stopnout auto.
Okoukli jsme tím situaci a příští rok se na pouť lodí  po chorvatských ostrovech vydali i s kolama. Však na cestu bude celý den! Koupání jsme si pro jistotu nechávali až na konec (protože jsem opravdu byla vždy poslední). Myslím, že jsme s kololodí cestovali tak šestkrát, možná víckrát, líbilo se nám...

Pak došlo k mému poraněnému koleni a ke zjištění, že na kole jet nemůžu, bolí to. A Kája měl hned řešení, koupíme přece elektrokolo (nebo dvě), stejně s tou myšlenkou už nějaký čas koketujeme... A slovo se stalo skutečností a mě od té doby cyklistika velice baví.

Takto to vypadalo v Chorvatsku na jedné z cest, když skupina dotlačila kola až na vrcholek k rozhledně (já jsem to svoje kolo nechala pro jistotu několik set metrů níž, ta dřina za to nestojí). Ale sjezdy a výhledy, ty jsou skvělé!

Tady jsem ještě jezdila na normálním kole. Je to z cesty v okolí mého rodného domu:

                    Loni s kamarády u Mácháče:

                                 Hilda to taky na kole umí a je praktická, že: