70 JE KRÁSNÉ ČÍSLO

Každé číslo je krásné. Když hledíme na narozeniny či různá výročí, tak krásnější jsou všechna čísla "kulatá". Slavíme dvacetiny, třicetiny, pak nějakou dobu (hlavně ženy) mlčíme či mlžíme, až zas přiznáme ty padesátiny a víc, to už nestojí za to přeci věk skrývat, naopak, rádi slyšíme pochvalu: "Fakt? Moc pěkně vypadáš, to bych ti nikdy nehádal/a........."

Dnes jsem v autobuse zaslechla v rozhovoru z úst jedné usměvavé dámy s holí, je  mi sedmdesátčtyři! Byla na svůj věk hrdá, myslím si, že byla spíš hrdá na to, jak ten věk zvládá, že ještě pěkně vypadá (ano, měla hezký účes i oděv), a že je schopná spousty dalších věcí. Jo jo, někdo zvládá ve vyšším věku opravdu hodně, třeba známý kardiochirurg Pirk má už sedmdesát pět, jezdí na kole i v zimě, jestli ještě operuje, nevím, ale třeba loni byl kandidátem do senátu.

Moji rodiče neměli úplně lehký život. Prožili válku, bídu po válce i následný hospodářský rozmach, prožili normalizaci i revoluci s následnou demokracií, prožili zlatá léta (co se týká ekonomického stavu země), vychovali dvě dcery a těší se z vnoučat i pravnoučat.

První jarní den v roce 1953 byl dnem jejich seznámení, v Novém Městě pod Smrkem. Uplynulo od jejich setkání sedmdesát let, oslavili jsme ten den jen ve třech kytičkou, zákuskem a fotkou - viz výše. A za půl roku, dá-li Bůh, se dočkáme výročí svatby. To už bude svatba briliantová...

A JÁ MAMINCE A TATÍNKOVI PŘEJU JEŠTĚ MNOHO HEZKÝCH DNÍ!

EDITACE 28.11.2023:

Rodiče oslavili sedmdesát let od svatby! Jedna fotka!