VYŠÍVÁME

Chceš-li něco originálního, vyrob si to.

Dříve to platilo dvojnásob. Dovednost šít, plést, háčkovat, látat, obrubovat... byla nutnost. Pamětníci vzpomínají, jak páraly (nejspíš ženy) staré svetry a přeplétaly je na nové či na ponožky. Látat ponožky bylo běžné, zašívání roztrhnutého taky, vytahování oček na punčochách jsem taky ještě uměla. Zkrátit, popustit, všít vycpávky, přešít zipy, knoflíky přišívat uměly i malé děti a dokonce se to učily ve škole. A pak - učily jsme se zadní steh, přední steh, perličkový, obrubovací... a to ještě na známky! První stehy, které se jinak využívaly při běžných opravách či úpravách oděvů, jsme barevnými bavlnkami vyšívaly na kanavě. Naučily jsme se obšívat knoflíkovou dírku ručně (na stroji to dodnes neumím).

Pak přišlo to "pro parádu". Vyšívali se doma dečky, límečky, obrázky a obrazy. K tomu trochu krajkového pletení a tím jsem se ve vyprávění nemilosrdně vrátila do minulého století!

Vyšívala jsem taky. Naučila mne to škola a maminka mi byla vzorem. 

Vyklízíme byt po rodičích a nacházíme poklady! Třeba ty školní práce moje a sestřičky maminka měla uložené. A pak ještě jeden počin, zde: Vyšívaný v době, kdy jsem chodila na základní školu.

Později jsem se "pochlapila" a výsledná práce získala vyšší level. Sice jsem zůstala u křížkového stehu, ale hodiny práce nad ubrusem se nezapřou. Ubrus na fotce níže jsem vyšívala, když se mi narodila dcera, tedy druhé mimino. Ten starší měl rok, stále mimino, a dcera čerstvé novorozeně... Celé léto jsem posedávala po večerech na gauči nebo na balkóně a vyšívala. Televizi jsme nechtěli a internet ještě neexistoval, tak co by ne?

Nebyl to můj jediný ubrus či dečka, ale stejně jsem raději pletla. Zato maminka byla plodná velmi. Zavzpomínám několika fotografiemi z její dílny...

Tyto kousky jsou nádherné a mám je doma. Následující ubrus již má "věkovité" zažloutnutí a musí zmizet do nenávratna. Zmizely i další. Tak aspoň ty fotky.

Pozorné oko si všimlo, že mezi vyšívanými dečkami se objevila háčkovaná aplikace, to byl taky počin! Což o ta kolečka, to je nimračka jako s mými chobotničkami pro kulíšky, ale to šití, ne ne, nic pro mne.

A tak ještě přikládám pletenou kulatou velkou dečku. Je stařičká, potrhaná. Ani ji po vyprání nevypínám (tzn. naškrobené mokré dečky se vytvarují a špendlíky se připnou na matrace, kde uschnou). Pamatujete si to, ženy?

K pletené dečce se pojí historie... Našla jsem maminčin deníček, kalendář, když jí bylo sedmnáct. Takové jednoduché informace: Byla jsem s Lenkou za tetkou, na borůvkách, z práce jsem musela do Liberce, byla jsem v lázních (rozumějte, maminka coby děvče si za pětikorunu koupila na hodinu v lázních vanu - doma přece koupelny nebyly). Pak tam byly zmínky o knihách, a další..., a mimo jiné: Dnes jsem dopletla Janu. Jindy zas: Pletu Pavlínu. Nebo Pletu další Janu. Když jsem nad tím kroutila hlavou, maminka mi vysvětlila, že takto se nazývaly návody k jednotlivým dečkám. Za ten rok v deníčku zaznamenala deček několik. Já jsem neupletla za celý život nikdy ani jednu.
Tak možná máme doma Janu?

Na titulní fotografii vidíme maminkou vyšívaný obraz. Vyndala jsem ho z rámu, vyprala, teď nastane žehlení a mám ideu olemovat ho nějakou pěknou paspulkou a pak mohu vzniklou dečku dle chuti použít v bytě. Obraz na stěně nikdo z rodiny nechtěl, ale dát tu práci do popelnice - nikdy!