VÝLET DO DEŠTĚ

Zůstalo nám v červenci ještě pár dní dovolené a po prožitém incidentu, kdy jsme přišli o auto, nezbývalo, než používat veřejnou hromadnou dopravu.
Většinou výlety plánuje Kája, tentokrát jsem projevila přání já - jet parním vláčkem na Oybin. Našli jsme vlakové spojení s vědomím toho, že nejspíš bude po poledni pršet. No a co. První překvapení nás potkalo na nádraží, kdy vlak do Žitavy nejezdil, musí se autobusem... a ten měl jiný jízdní řád a jel později, takže nám ujel vláček v Žitavě. Čekání na ten další jsme hezky strávili prohlídkou Žitavy a svačinou v kavárně.

A pak už jedeme. Skvělé! Drkotá to, děti ve vláčku pobíhají, výhledy jsou nádherné, slunce svítí.... Vystoupíme a jdeme po schodech kolem malovaného kostelíka na kopec k hradu. To už prší. A nepřestalo až do návratu z hradu zpět na nádraží. Nastoupíme do posledního vláčku a déšť ustává. Na hrad jsme nešli, místo toho jsme stáli pod stromy s deštníky za velkého slejváku, do Motýlího domu jsme taky nešli, musíme někdy příště. 

Zrovna dnes mi tatínek vyprávěl, jak měl v dětství rád déšť o prázdninách. S kamarády si hrávali v kůlně nebo u domu pod střechou (to se ještě stavěly střechy domů s přesahem a bylo se kam schovat), vyřezávali tam praky, šípy, lodičky z kůry... A taky prý moc rád dodnes poslouchá bubnování deště do oken a parapetů. Každá kapka spadlá do kaluže udělá svůj vlastní vodotrysk, zahraje své tóny - krásná podívaná. Připodobnila bych tu roztomilost k laskavosti, vzácné to lidské či Boží vlastnosti.