VEJCE

Kdyby se takto někdo zeptal mne, tak netuším, co bych honem odpověděla. Koktala bych něco o severských románech (třeba o Medvědím dole v Gulbranssonovu románu Věčně zpívají lesy či o románu Selmy Lagerlöfové Gösta Berling), pak bych si vzpomněla na kultovní knihu Egypťan Sinuhet, vzápětí bych jmenovala Na východ od ráje (od Steinbecka jsem četla snad vše přeložené do češtiny), pak bych pokračovala přes Pýchu a předsudek k Dostojevskému, a už bych byla v pasti... Vzpomněla bych si na Bachův Most přes navždy či knihu Paula Coelho U řeky Piedra jsem usedla a plakala.... Všecky výše jmenované knihy jsem četla vícekrát. (Jsem totiž trochu konzervativní. Čtu i nové knihy, ale u těch "starých" mám jaksi více emocí - a paměť z mládí. A ráda se vracím k hezkým zážitkům).

Poté bych došla k scifi a k detektivkám (Mrtvá a živá, Ptáci), pak Doylův Sherlock, Agátha.... a miluji Simenona, k němu mě dovedla kamarádka, co má antikvariát. Sedí v Moskevské ulici denně celé hodiny a hodiny, a já k ní občas zajdu a přeju si koupit třeba Míšu Kuličku nebo Princeznu Damajantí. Nebo Bílou Masajku.

A až na posledním místě mne napadnou knížky humoristické. Saturnin. Bylo nás pět. Víc jich neznám. Kromě.....

Betty!

Betty je pojem. Podobně jako Rusové neznají Mrazíka, tak Američané už neznají Betty. Ale tady u nás v Čechách zdomácněla. I já jsem její knihy četla nesčetněkrát.

Když se zeptali (novináři) paní Kubišové, jakou knihu by dala číst své dceři, řekla, no přeci Vejce a já.

A já bych doporučila to samé. A nejen Vejce, ale i Morovou ránu a Kdokoli může dělat cokoli.

Nebudu se rozepisovat o oné knížce. Půjčila mi ji před lety (bylo mi asi třicet) kamarádka, od té doby jsem ji četla mnohokrát. Četla jsem ji doma v obýváku, a vždy jsem vyprskla smíchy a zalykajíc se, rodina musela poslouchat úryvky z knihy se mnou. Pamatuju, jak kluci - synové - jen tak ohleduplně pokyvovali hlavou. Dcera se trochu se mnou smála, a někdy se smál i manžel. Muselo to být groteskní, ty moje náhlé trysky smíchu a pak předčítání, a rodina se snad né jen útrpně smála se mnou. Třeba věta pana Kettla "já sem užíž jen metčíček" u nás zdomácněla.

Pro mne jsou Bettyiny knihy balzámem. Ne snad, že bych se jako žena cítila nějak společností či muži využívaná, nemám osobní potřebu emancipace, ale její popisování úplných banalit je tak skvělé, že si vše  ráda čtu znovu a znovu. Je to takové "obyčejné" a přitom tolik lidské! Taky mě napadá, že je Betty trochu nadčasová, píše vlastně takové blogy o sobě....

Betty se nikdy nelituje. Na farmě se slepicemi a necitlivým manželem po nějaké době sice řekne dost a odejde, ale nepláče. Nenadává. Nezlobí se ani na společnost a velkou hospodářskou krizi, nefňuká při tuberkulóze a s vtipem prožívá dospívání svých dcer. Chtělo by to mít víc Bětušek kolem sebe! A já chci být stejná - neplakat nad svými problémy, těšit se z maličkostí, milovat se navzájem v široké rodině, pomáhat si. A zpívat - to už je můj přídavek!