SVATEBNÍ KOŠILE

Erbenova Kytice je plná pověr. Však autor Kytice pochází z kraje, Podkrkonoší, kde se pověry mezi lidmi držely hodně hodně dlouho. Prostou a dojemnou víru našich otců často provázely stíny.

Kytici jsem četla několikrát, a vždy odhaluji něco nového ve vykreslených lidských postavách, nacházím společné jmenovatele s lidmi dnešních dnů. Sice nevěříme na Polednici a Vodníka, ale hledání budoucnosti (Štědrý den), touhu po majetku (Poklad), závist (Zlatý kolovrat), nevěru (Holoubek) či narušené vztahy mezi matkami a dcerami (Dceřina kletba a Lilie) vidíme kolem sebe stále.

Erben se narodil v Miletíně u Hořic. Je to blízko místa, kde od dob třicetileté války zůstal zachován z bývalé vesničky Byšičky pouze poutní kostel Sv. Petra a Pavla. Nyní je kostel i se hřbitovem upravený a moc pěkný, ovšem za dob Karla Jaromíra Erbena v polovině 19. století byl kostelík i hřbitov značně zchátralý. Osamocené omšelé místo s márnicí a dřevěnou zvonicí, s řadou hrobů a křížů.... místo jak stvořené pro inspiraci balady Svatební košile.

... "Hoj, má panenko, tu jsme již!
Nic, má panenko, nevidíš?"
"Ach pro boha! ten kostel snad?"
"To není kostel, to můj hrad!"
"Ten hřbitov - a těch křížů řad?"
"To nejsou kříže, to můj sad!
Hoj, má panenko, na mne hleď,
a skoč vesele přes tu zeď!"...

Dívka už ví, že  putuje s mrtvým a on si ji chce vzít s sebou.... Schová se v márnici, kde leží umrlec. Pokaždé, když její milý přikazuje umrlci vstát a otevřít petlici a vydat mu dívku, ta se rychle modlí a umrlec lehá zpět na máry. Nakonec dívka prosí Boha o odpuštění za své rouhání, umrlec lehá, kohout kokrhá a mrtví mizí zpět do svých hrobů.