STŘÍPKY O TATÍNKOVI

Je typický podzimní sychravý den. Mrholí nebo prší už celý týden. Z šedivé oblohy pořád něco padá, listy na stromech hýří barvami a mezi už spadaným listím na zemi se lesknou kaštánky. Nikdo, kdo má ještě v sobě kus dítěte, neodolá a pár si jich strčí do kapsy. Tak i já. Šla jsem na autobus, který mne má dovézt k mamince, a napadá mě, ukážu jí kus čerstvé přírody. Kaštánky se jí líbily, pohladila, zavzpomínala.
Já jsem taky vzpomínala. Když jsem chodila na základku, do školy jsme měli, my žáci, povinnost ledacos sbírat. Staré papíry především, na jaře pak různé byliny. To tehdy tatínek vzal kosu a posekal vysoké kopřivy v koutě zahrady a já jsem sušila a sušila... A jednou přišel úkol, že máme do školy přinést nasbírané kaštany. Nějak se stalo, že kamarádi všechny v místech, kde jsem o jírovcích věděla, vysbírali. Doma jsem fňukala, že nic nemám. Tatínek neváhal, a i když už byla tma, vzal kbelík, mne za ruku a šli jsme do zámeckého parku. Ne tam, kde se seká tráva a cestičky vysypávají pískem, ale hlouběji za bránu, do divočejší přírody, cestou na Obodř. A tam jsme je našli. Spoustu krásných kaštanů!! Schovávaly se v mokrém listí stejně jako ty dnešní. O 55 let později, o 70km dál.