STANE SE TO NĚKDY KAŽDÉMU

Přemýšlela jsem, mám-li toto zamyšlení zařadit mezi Hudbu nebo raději k Čtenářskému deníku. Hudba to vyhrála.

Četla jsem knížku Fantóm Opery. Od spisovatele jménem Gaston Leroux, byla psaná před více než sto lety. Trochu mystická, trochu detektivní, poněkud romantická, chvílemi nudná, a byť znám konec z filmu, musela jsem román dočíst.

Na stránce 82 autor mistrně popisuje událost, která se v knize stala díky Fantómovi, ale v životě se stane i bez jeho vlivu - selhání hlasu. Jsem zpěvačka, a tak neodolám, abych neocitovala mistrný popis, kterak dojde v nechtěné chvíli k zajódlování... U operní pěvkyně fakt nežádoucí.

Ústa, stvořená pro harmonii, velkolepé ústrojí vydávající nejkrásnější zvuky, nejobtížnější akordy, nejměkčí modulace, nejprudší rytmy, tento vznešený lidský mechanismus, kterému k božkosti chyběl jen nebeský oheň, schopný hluboce rozechvět mysli a pozvednout duše... tato ústa vypustila... Z těchto úst vylezla... ropucha.
Hrozná, ohyzdná, šupinatá, zlolajná, slizská, zpěněná, ječící ropucha!
...
Správně se domýšlíte, že se dá o ropuše mluvit jen obrazně.
Jako by sál  někdo pocákal blátem. Žádná žába na pokraji ukřičených louží nerozťala nikdy ticho strašnějším zvukem.
...
Kdyby udeřil do zpěvačky blesk, nebyla by jím zneuctěna. Zatímco ovšem ropucha, skrčená na jazyku, zneuctí zpěvačku vždycky.

Zpěvačky, trénujte a cvičte svůj hlas, abyste měly jistotu, že vám z úst nevyleze ropucha!!