PROČ MÁM V ŽIVOTĚ NEPŘÁTELE

08.05.2021

Hodná hnědooká holčička, poslušná, problémy řešící pláčem (takže k ní je okolí shovívavé), jen vyjímečně se rozčílí a něco provede, aby dosáhla uznání, pozornosti, spravedlnosti.

Taková jsem byla. Stačilo "udělat oči", a bylo odpuštěno, napraveno a vesměs následovala vzájemná spokojenost. Ne vždy mi ovšem to privilegium opečovávané bytosti bylo dopřáno. Starší sestra s kamarádkou si se mnou nechtěla hrát, a pokud ano, sloužila jsem jí místo panenky. Nespravedlnosti ze strany dětí i dospělých přicházely, záměrně i nechtěně. Přesto jsem zažila bezstarostné a láskyplné dětství, a setkání s opakem, s nepřátelstvím, toho jsem zažila málo.

Jenže takto by můj život ustrnul. Mít stále jen úspěch nefunguje. Z holčičky se stane žena, které se už chybování neodpouští a za tyto prohřešky přicházejí následky. To je škola života, výchova skrz duchovní zákonitosti.

Pokud zažíváme v životě jen potlesk (a ne že bychom ho nechtěli), přestaneme se vyvíjet. Potlesk nás nebuduje. To, co mne posouvá a buduje, je právě neúspěch, či "milovaný nepřítel", jak to nazývá Marek Orko Vácha. Takže jsem za tohoto nepřítele ráda a bedlivě sleduji, kdy se blíží, abych včas zareagovala, poděkovala za příležitost dalšího kroku v osobním růstu, a bystře napravuji svou chybu. Emoce, hněv, závist, pýchu, své pocity neomylnosti, pravdy, zklamání, to vše odkládám včetně představ a očekávání, odpouštím druhým i sobě.

Minulost, to, co se stalo, není nikdy překážkou budoucnosti.