MOJE Z NEJOBLÍBENĚJŠÍCH

Kníhu Gösta Berling jsem dostala jako mladá od maminky. Vzpomínám, jak jsem se knížkou docela těžce prokousávala. Příliš mnoho popisu krajiny i lidí, příliš málo děje - tak se mi to zdálo. Popravdě i dnes, když knihu čtu (asi po desáté), pokud nepokračuji v čtení souvisle, tak mi děj uniká. Vždycky jsem překvapená, jak to vlastně dopadne. Ale domnívám se, že záměr autorky byl především v přiblížení severské drsné krajiny čtenářům, s jejími hlubokými lesy, vlky, medvědy, s hlubokou jezerní vodou, s kamením na polích, se suchem, s lidmi žijícími v chudobě s drsnou prací a taky s kořalkou, s jejich vírou v Boha a s pověrami. Wikipedie říká, že je to jedno z nejromantičtějších děl.... Román je jako dlouhá prozaická báseň. Takovouto řeč neumím, škoda. O to víc pozvedá mou duši. Je to jako s krásnou písní, s krásnou literaturou, s krásným obrazem, s krásným člověkem. Krása je v určitém pohledu smyslem života. Krása - lad, harmonie, třeba i bouře, ale povznáší, vede k respektu, pokoře, i k entusiasmu, vede nás ke Stvořiteli.

Autorka Selma Lagerlöfová je nositelkou Nobelovy ceny za literaturu z roku 1909. Cituji wiki: "Patří k vrcholným představitelům švédského a světového novoromantismu. Její dílo navazuje na tradice lidového vyprávění plného záhad, dobrodružství, s mlhavou hranicí mezi skutečností a fantazií, s dramaticky napínavým dějem, prvky nadpřirozena i mysticismu. Je prostoupeno humanistickou vírou v člověka a vyniká skvělým stylem a nadčasovou moudrostí."

Gösta Berling přišel na svět v roce 1891, to bylo autorce 33 let.
Zběhlý kněz, žijící na panském sídle, prožije spoustu lehkomyslných příběhů, lásky, nakonec se přerodí v prospěšného člověka.
V knize se často prolíná fantazie se skutečností...

        A malá ukázka oné poezie:

"A rovina se tedy na ty vrchy dívá. Zná dobře všechny prazvláštní proměny světla a stínu, které se na nich vystřídají. Ví, jak v poledním osvětlení klesají k obzoru, nízké, lehce světle modré, a jak se v ranním nebo večerním světle pozvedají do úctyhodné výše, jasně modré jako obloha v zenitu. Občas na ně také dopadne světlo tak ostře, že jsou pak zelené nebo černomodré, a každá jednotlivá borovice, každá cesta a rokle je vidět na míle vzdálenosti.
Stává se ovšem tu a tam, že se vrchy uhnou stranou a pustí rovinu dopředu, aby se mohla dívat na jezero. Ta však, jakmile je spatří v celé jeho zlobě, když mručí a prská jako divoká kočka, nebo je uvidí zahalené studenou párou. který vzniká, když jezerní rusalka vaří a pere, dává hned vrchům za pravdu a ustupuje opět nazpátek do svého těsného vězení."

       Nakonec ještě třeba závěr vyprávění o dovreské čarodějnici:

"Ale je už tomu tak, duše trpí věčným hladem. Z flirtu a zábav žít nemůže. Nedostane-li jinou potravu, tu jako divé zvíře roztrhá napřed ostatní a nakonec i sebe.
A to je smysl této pověsti."

Musím dodat, že velká čest platí i překladu do češtiny. Překladatelem byl Břetislav Mencák (docela mne překvapilo, že je to muž, cítila jsem v knize tolik těch ženských emocí!) Je to stejný umělec, který do češtiny přeložil Děti z Bullerbynu. Patří mu dík za tak krásně odvedenou práci.

Od autorky  Lagerlöfové jsem později četla (opět několikrát a opět je to kniha, která nesmí chybět v domácí knihovně) ještě román Löwensköldův prsten. Ten je taky nádherný.... Ve vyprávění ovšem autorka tolik neodbočuje k jiným příběhům a pověstem, takže je snažší ke čtení. Ale o tomto románu třeba někdy příště, musím si ho nejprve znovu přečíst!