MILČA BYLA EMILIE
Pamatuju si jen tetu Hermínu a tetičku Vystavělovou.
Hermína neměla děti. V mládí prodělala souchotiny, ale přečkala je a dožila se na tu dobu vysokého věku.
Pak tu byla tetička Vystavělová, ta bydlela ve stejné vesnici jako babička a dêdeček. Vždycky jsme ji při cestě na Moravu navštívili a dostali u ní medové koláčky. A dospělí také nějakou tu pálenku.
Jedna z těch tet se jmenovala Milča a nejstarší sestra byla Josefa, moje babička. Měla krásné jiskrnné hnědé oči a tmavé vlasy. To mám po ní. Z maminčiny strany byli všichni blonďáci, holčičky jako princezničky.
Babičku pamatuji málo, dědeček zemřel ještě před mým příchodem na svět.
No a tyto čtyři sestry měly ještě bratra. Dozvěděla jsem se to minulý týden. Byl to František a nevrátil se z vojny. Dostal tam tzv. rychlou tuberkulózu, do toho zápal plic. Muselo to být pro rodiče hrozné... ale nebylo zvykem si stěžovat a vynášet na povrch své vlastní pocity. Lidi umí být zlí a pomlouvat, závidět, že se měli rádi a dokonce říkali, vždyť má další děti...
Je teď módní sestavovat rodokmeny. Jak moje maminka poznamenala, jo jo, každý shání rodokmen, ale lidi se nežení a nevdávají, ba ani pohřby nedělají... Není to vše nějak naruby?
PS: Na titulní fotografii je babička, dědeček a jejich děti. Dvě dcery a čtyři synové. Jeden ze synů bohužel zahynul kulkou z pušky ve čtrnácti letech rukou svého kamaráda. Synka sedláka, a tak se nic nevyšetřilo, byť to pravděpodobně nebyla nešťastná náhoda, ale úmysl.
A na svatební fotce je maminka a tatínek.